Cesta za poznáním

12. Dočasná chyba

Konečně jsme zastavili a já vystoupila. V tu chvíli se přede mnou objevil velký dům. Z oken a otevřených dveří jsem viděla barevná blikající světla a slyšela jsem hlasitou hudbu. Kluci už šli dovnitř, ale já stále nemohla uvěřit kde to jsem. Než jsem vešla dovnitř, rozhodla jsem se, že si prohlédnu zahradu. Byla vidět už z auta, ale takhle obrovská? Zahrada byla skoro stejně velká jako půdoris domu. Byl tu bazén, který byl osvětlený, a altánek, v němž je krásná lavička a působí to romantickým dojmem. Kolem celé zahrady byl živý plot i s dřevěným plotem, dokonce se tu našly i keříky zajímavých květin, které jsem neznala ani od vidění. V zadu byla vidět teráska a u ni další vchod do domu. Dům jsem obešla a vešla předním vchodem.

Hned jak jsem překročila práh, ucítila jsem závan alkoholu. U vchodu nás všechny vítal Honza (Ati), protože on to celé pořádal. „Ahoj Viky, jsem rád, že i ty si přišla." Objal mě a já ho také pozdravila. „Ahoj, je to parádní párty." Pochválila jsem mu párty a najednou jsem viděla jak se nějaká ženská lepí na Karla. Bylo mi to nepříjemný, ale nedávala jsem nic znát, protože se Karel koukal mým směrem. „Děkuji, pak tě zvu na drink." Houkl na mě Honza, protože já právě odcházela do středu celé párty. Všude tady byli stolky s alkoholem, ale viděla jsem u každého zatím jen tvrdý alkohol, což by nemuselo dopadnout dobře. „Ahoj Viky, jak se ti tu líbí?" Lekla jsem se, a tak jsem se otočila, abych věděla kdo to je. „Ahoj Denisi, je to super." Usmál se a já chtěla odejít, ale on mě zastavil. „Budeš tu dnes spát, nebo odjíždíš v noci domů?" To mě vůbec nenapadlo. Nikdo mi neřekl jestli tu můžu spát. „Jedu v noci domů, protože jsem nevěděla, že tu můžu spát." Bylo vidět, že zesmutněl. A já tedy nevím, jestli to mám brát dobře, nebo špatně. „A můžu tě pozvat na drink?" Jak to tak poslouchám asi nemůžu odmítnout, a že budu opilá jen z toho co na co mě ostatní pozvou. „Jasně." Odpověděla jsem a už mě táhnul k jednom z pultů.

„Dvakrát panáka rumu." Chtěla jsem ho zastavit, protože to nepiju, ale ignoroval mě. „Dvakrát rum, mladý pane a slečno." Podal nám číšník rum. Probodávala jsem Denise pohledem, ale stále to ignoroval. „Kdy ti došlo, že to nepiju?" Otočil se na mě a přestal si povídat s číšníkem. „Tak si zvykni a užívej si tu chuť." Mmm, super. „A na ex!" Křikl v moment, kdy jsem se chtěla napít. „Si se pomátl ne? Zapomeň!" Začala jsem na něj křičet, že jsem ani nespozorovala jak na nás všicni koukají. „Je lepší to vypít na ex, míň to pálí." Poradil mi ještě a pak jsme si ťukli. Odpočítali jsme si to a já to kopla do sebe. Bylo to fakt hnusný, bylo to moc tvrdý hned na začátek. Zvedal se mi žaludek, a tak jsem běžela najít první záchody, které najdu. Naštěstí jsem nezvracela. Odcházela jsem ze záchodu a u dveří mě zastavil Martin. „Viky jsi v pořádku? Viděl jsme tě běžet na záchod." Vypadal opravdu ustaraně, ale doufala jsem, že tato slova uslyším od Karla. „Jojo, jsem v pořádku, jen jsem měla moc tvrdý alkohol." Usmál se a objal mě. „Tak to je dobře, mám ti vyřídit od Karla, že máš přijít ven do altánku, něco ti chce říct." Kývla jsem a vydala se ven. Věděla jsem, že to bude něco hezkého, protože ten altánek je krásné romantické místo.

„Viky jsem rád, že tě Martin našel, upřímně jsem si myslel, že to nezvládne, když je tu tolik lidí." Začal konverzaci a v jeho hlase byla slyšet nejistota. Začínala jsem mít trochu pochybnosti a strach. „Jak to, že si s Martinem tak rozumíte? Každý jste úplně jiný." Odstoupila jsem od tématu, ale tato odpověď mě zajímala, vždy jsem se jich na to chtěla zeptat, ale nebyla vhodná chvíle. „Sám nevím, ale myslím, že to byla naše retardovanost, kterou předáváme našim fanoušků, vzhled a také zapálenost do cestování." To je fakt. Tohle je něco co mají společného, ale i přes všechny rozdílnosti jsou nejlepší kamarádi. Je to opravdu zvláští. „Ale nepozval jsem si tě sem, abych ti říkal proč se kamarádím s Martinem, chci ti říct něco zásadnějšího...." Odmlčel se a vypadalo to, že přemýšlí. Rozmýšlí, zda mi to říct, či ne? Tak strašně moc bych chtěla umět číst myšlenky a vědět co se honí hlavou ostatním. „Chci ti říct, že už nějakou chvíli se mi líbíš, ale ne tím způsobem jako ve školce, ale opravdu. Nechtěl jsem si to připustit, aby ses mi nevysmála, nebo mě neposlala do háje, ale říkal jsem si, že bude lepší když ti to řeknu. Mám tě rád a možná tě miluji, ale nevím co ty ke mě cítíš." Já nevěděla co říct. Můj největší idol, mi právě vyznal lásku? Můj sen, že by se stal skutečnosí? Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a on mě 'nenápadně'pobídl, abych také mluvila.

„Kájo, já nevím co říct. Řeknu ti jen to, že se mi nikdy nezdálo o tom, že můj největší idol, by mě měl aspoň trochu rád, ale tohle? Já tě miluji, už asi dva roky a vždycky jsem tajně doufala, že by se něco takového mohlo stát, ale věděla jsem, že to nikdy nebude skutečnost. Ale nebudeme spolu chodit." Byla vidět jeho radost a překvapení, ale jakmile jsem vyslovila poslední větu zesmutněl, a tak jsem dodala. „Zatím, já nejsem připravená na to s někým být. Jsem zvyklá flirtovat s každým hezkým klukem, mezi mými kamarády jsou hlavně kluci, nechci na to tlačit, už kvůli tobě. Bojím se, že by si nezvládl ten tlak." Usmál se a objal mě. Dnes mě objal snad každý koho jsem viděla, ale od něj to bylo nejpříjemnější. „Dobře, nebudeme na to tlačit." V tu chvíli jsme od sebe byli opravdu jen malý kousek, ale Karel tu mezeru zazdil. Naše rty se propojili a byl to ten nejúžasnější moment v mém životě. Dřív jsem se políbila jen s mým bývalým klukem, který mě využíval, ale uměl taky dobře líbat, ale od Káji to bylo jiné. Bylo to příjemné a jemné, od Marka (bývalý přítel) to bylo vášnivé a tajemné. Ale v posteli byl fakt dobrý... na co to zas myslím?! Z našeho polibku se nic jiného nestalo, ale odtrhli jsme se od sebe, až když jsem uslyšela zvuky přicházející z oblohy. Byl to ohňostroj. Koukla jsem na Karla a on se tvářil 'nenápadně a nepřítomně' jako by věděl na co myslím. Opřela jsem se o jeho rameno a sledovala krásnou oblohu.

Společně jsme odešli dovnitř, kde nás přepadl Martin, který nám popadl ruce a začal gratulovat. „Gratuluji vám, konečně jste se našli." Koukli jsme se na sebe s Kájou a začali jsme se strašně moc smát. Martin nechápal, a tak jsem mu to vysvětlila. „Martine, děkujeme, ale my spolu zatím nechodíme." Martin s vykulenými oči na Káju koukal a on po něm hodil pohled pak-ti-to-řeknu. Tomu jsem se ještě více zasmála. Odešla jsem od kluků se něčeho napít.

Po pár panácích jsem byla mírně opilá, ale mě to stačilo. Motala jsem se sem a tam. Cítila jsem na své ruce jinou ruku jak mě táhne někam pryč. Vůbec jsem netušila co se to děje a kam jdeme. Najednou jsem ucítila náraz postele. Stále jsem se smála a opilost ve mě pořád tancovala. Ale najednou jsem ucítila ruku pod mým tričkem a to mě nakoplo. Očima jsem nic neviděla, ale věděla jsem co bude následovat. Začala jsem se vzpouzet, ale ten dotičný mě držel pevně. Začal se mi hrabat pod tričkem, které zanedlouho skončilo na zemi. Než jsem se nadála tričko následovala podprsenka. Poté si svlékl tričko on a mě začal sundavat kraťasy. Všechno mi bylo nepříjemné, a tak jsem začala křičet, ale přes hudbu, která hrála stále hodně nahlas, mi to byli na nic. Z nenadání jsem byla už jen v kalhotkách, které jsem se snažila ubránit. Nejhorší na tom bylo, že alkohol ve mě stále tancoval a já tedy neviděla do tváře, tomu kdo to je. Najednou se otevřeli dveře, ve kterých stál Martin s nějakou blondýnou a taky byli opilí. Chtěli odejít, ale hned jak uviděl mě a mou ubrečenou tvář, zasáhl. Pustil blondýnku a pustil se na toho kdo mě sem vzal, vrazil mu pěstí a mě podala blondýnka oblečení. Všichni tři za chvíli odešli a já si klekla do rohu místnosti a začala brečet. Najednou uslyším mě známí hlas a ucítím ruku na mých vlasech s tichými slůvky. „Neboj, vše je v pořádku, už jsem tady." Uklidňoval mě Karel, Martin stál v povzdálí a měl lítostivý pohled. Ze všech sil jsem se snažila mu poděkovat. „Martine, děkuji. Kdybys nepřišel, kdo ví kam by to zašlo... Jo a kdo to byl, neviděla jsem mu do tváře, alkohol mě zaslepil." Jeho pohled najednou zvážnil a podíval se na Karla. „Není zač, ale vážně chceš vědět kdo to byl?" Chci to vědět? Vlastně k čemu mi to bude... Nic se nestalo, takže ho nemůžu nahlásit. „Ano." Klesla jsem hlasem a i Karel zesmutněl. „Byl to .... Honza." Jak jen mohl?! To si s ním vyřeším. Pak už jsme se sebrali a kluci mě odvezli domů.

Víte, že takovouhle kapitolu jsem vůbec neplánovala? Původně to mělo být úplně jinak, ale co, je to přeci jedno. Utla jsem to tady, aby to zase nebylo moc dlouhý, takže snad vám to nevadí. Myslím, že se to vyvíjí skěle, co myslíte? Uvidíme se u další kapitoly<3