Cesta za poznáním

5. Stará, nová návštěva

Vzbudila jsem se kolem sedmé hodiny ranní. Dnes mám v plánu navštívit Lukáše. Myslím že jsme se při posledním setkání moc nenasmáli, spíš naopak. V posteli jsem se válela ještě dalších deset minut, než jsem konečně vylezla. V koupelně jsem si dala sprchu. Ten pocit blaha mi chyběl. V ručníku jsem se dobelhala po studených dlaždičkách do pokoje pro oblečení. Vybrala jsem si tentokrát puntíkaté šaty vínové barvy. Mé oblíbené šaty! Výhoda teplého počasí. Takový červnový letní den. Paráda! Už jen 14 dní do utuberingu. Od té doby mi mobil bzučí o sto šest, dochází mi spoustu dotazů. Nemám ale čas na všechny odpovědět. S mobilem v ruce jsem došla do kuchyně pro snídani. Pro mé sladké chutě, jsem si udělala jogurt s ovocem a k tomu čaj. Vzala jsem si to do obýváku a hned jak jsem viděla papíry s plány na léto, jsem si vzpomněla na včerejší den. Papíry jsem schovala, abych je nepolila a pustila jsem si televizi. Nic zajímavého, krom seriálu Přátelé, nedávali tak jsem je tam nechala puštěné. Po snídani jsem si vzala notebook a projížděla emaily a samozřejmě třídní web. Pozítří mám zkoušku a musím se pořádně učit. Vůbec se mi do toho nechtělo. Tak jsem si umyla misku od snídaně, v koupelně vyčistila zuby a mířila si to za Lukášem. Bylo devět, tak snad bude už vzhůru. Mé podvědomí stále opakovalo ať tam nechodím, ale já cítila ve vzduchu dobrou náladu, tak jsem se nenechala zmanipulovat.

Po pár minutách chůze jsem stála před bývalou restaurací. Chystala jsem se Lukášovi oznámit tu skvělou novinku a také jsem chtěla zjisti kdo byla ta paní. Vešla jsem dovnitř a viděla Lukyho jak sedí na jedné z židlí a hraje na telefonu. Schválně jsem bouchla dveřmi, aby se mě nelekl a všiml si mě. "Ahoj Viky, omlouvám se za minulo návštěvu. Byl jsem přecitlivělý, jsem rád že si přišla." Odložil mobil a přišel mě obejmout. "Ahoj, taky se moc omlouvám." Společně jsme si sedli ke stolu a začali si povídat. Chtěla jsem mu to všechno říct
Viktorie- "Hele, neuhádneš co se mi stalo."
Lukáš- "Nevím, povídej!"
Viktorie- "Jsem pozvaná na utubering!"
Lukáš- "To je paráda! Že mě vezmeš s sebou!" S tím na mě udělal psí oči.
Viktorie- "Jasně, přišla jsem ti to říct. Je to za 14 dní." 
Lukáš- "Dobře, budu si to pamatovat."
Viktorie- "A na léto už mám plán... a víš s kým?"
Lukáš- "Em... s Karlem?" S tím se zasmál, za to já na něj koukala a nevěřila.
Viktorie- "Jak to víš?!"
Lukáš- "Karel je tvůj idol a jsi pozvaná na uzubering, kde určitě bude. Jen hádám."
Viktorie- "Jojo, máš pravdu. Jsem šťastná, jedu s ním do Ameriky." V tom Lukáš trochu zesmutněl.
Lukáš- "Tak to si užij, chtěl jsem s tebou jet také někam, najdeš si místo v kalendáři?"
Viktorie- "Tak jasně že jo!" S tím jsem ho objala.

Povídali jsme si ještě další hodinu, ale pak jsem dostala hlad, takže jsem popadla Lukáše za ruku a vyvedla ho ven, s úmyslem ho vzít na oběd. "Vím že se ti nebude líbit kam půjdeme, ale jiná možnost není, dnes totiž nevařím!" Chtěla jsem ho vzít do té nové restaurace, kvůli které Luky zkrachoval. "Já to přežiju, stejně tu nic jiného není, budu si muset zvyknout." S těmito slovy zamykal restauraci a vyšli jsme směr oběd. "Luky já se tě prostě musím zeptat. Když jsem k tobě minule přišla, kdo byla ta paní na recepci?" Jeho výraz byl trochu překvapený a zároveň přemýšlel. "To byla matka mé přítelkyně." Tak to jsem asi ve snu nečekala. "Neřekl jsi mi, že máš přítelkyni. A proč ti tedy říkala zlatíčko? Na mě moc hodná nebyla." Luky se zastavil, ruku mi dal na rameno a vše mi to vysvětlil. "Dlouho jsme se neviděli, takže nebyl čas ti to říct. Jmenuje se Lili a je skvělá. Její matka je trochu starostlivá a zlatíčko řekne i náhodnému člověku na ulici, kdybys ji poznala blíž, věděla bys, že dokáže být vtipná." Tak tohle mě rozsekalo. Má přítelkyni a její matka je paní, která mě asi nebude mít ráda. Hm... "Dobře, ale teď už mám hlad. Pojď jdeme dovnitř!" Bez jiného slova jsem ho vtáhla dovnitř. Bylo to tu pěkné. Usadili jsme se u jediného volného stolu. Zanedlouho k nám přišla mladá blonďatá slečna.

"Co si dáte k pití?" Koukla jsem na Lukyho ať si objedná první. "Prosím kofolu." "A já prosím jablečný džus smíchaný s vodou, děkuji." S úsměvem jsem si objednala a číšnice nám podala jídelní lístek. Začala jsem očima jezdit po několika stránkách, ale mé oči stejně cestu zakončili u špaget a těstovin. Vybrala jsem si jedny sýrové, protože jsou prostě nejlepší! Když přišla číšnice oba jsme ji nahlásili jídlo, které jsme si vybrali. "Poprosím jednu svíčkovou." Klasika, nic jiného bych od Lukáše nečekala, typické české jídlo je jak dělané pro něj. "Já prosím sýrové ravioli." Číšnice odešla a mi se znovu pustili do společné konverzace. Tentokrát na téma přítelkyně. "A co ty? Stále nikoho nemáš?" Nikdy jsme s nikým nechodila. Prostě jen čekám na toho "pravého". "Nene... stále nic, ale tobě gratuluji." Pak nám přinesli jídlo. "Dobrou chuť." Popřáli jsme si a už pochopili proč sem každý chodí. Bylo to výborné. Po vydatném obědě jsem se rozloučila s Lukášem a šla domů uklízet. "Tak ahoj a snad někdy. Pozvi mě pak na svatbu." Takové vtípky mě nikdy neomrzí. On se jen ušklíbne a zamává mi, protože už jsme od sebe docela daleko. "Jasně, jestli bude." Zakřičel na mě na celé sídliště. To museli slyšet až v Africe.

Tak to byl den! Dvě kapitoly za den.. překonala jsem se. Budu se těšit zase u další kapitolky!