Vítej, královno [TVD/TO FF] ✔

I. Narodila ses jako princezna

Takže tvrdíš, že jsem vlastně nejistá, neurotická, kontrolou posedlá upírka na cracku?

"Bože, Niku, tak co ti tak dlouho trvá? Prošvihneš to. Zavolej. Nebo ještě líp - už konečně přijď!" zavelela jsem do telefonu předtím, než jsem ho uklidila do kapsy kalhot. "Tak jo Hayley, hlavně klid - určitě přijde a všechno bude tak, jak to bylo na plánu. Nastudovala jsem všechno, přísahám. Hned od prasknutí vody, přes počítání času mezi kontrakcemi," začala jsem vypočítávat na prstech, "pročetla sis ten manuál o dýchání? Prý je hrozně důležité!"

"Caroline," chytila mě něžně za ruku a s úsměvem mi ji stiskla, "měla by ses uklidnit. Vzpomeň si - to já tu rodím."

"Já vím, já vím," zhluboka jsem se nadechla a vydechla. "Doktor tu bude do pěti minut, přísahal mi, že se nezpozdí ani o vteřinu. Budu mu po ruce, ať bude potřebovat cokoliv, jo? Všechno umím. Tak kde je ten Nik?" rozhlédla jsem se jako kdybych ho, při předchozím propátrávání pokoje očima, mohla jenom přehlédnout.

"Odešel asi před deseti minutami s dvojstránkovým seznamem, který jsi mu dala, Caroline. Pravděpodobně přijde až ráno," zavrtěla pobaveně hlavou budoucí maminka a opatrně si poposedla s rukou položenou na břiše a tichým syknutím.

"Děje se něco? Potřebuješ pomoct? Elijahu! Dones Haley sklenici vody!" křikla jsem a vypochodovala jsem z místnosti vyprovázená smíchem vlčice.

Když jsem se vrátila zpátky do pokoje s náručí plnou ručníků a polštářků, Klaus už stál vedle postele a v ruce držel malého plyšového medvídka. Odložila jsem věci na postel a nechápavě se na něj zadívala, "kde je ten nákup? Psala jsem ti asi tisíc věcí, co z toho jsi vůbec koupil?"

"Nic," odpověděl mi s klidem a shlédnul mě letmým pohledem.

"Nic? Jak jako nic?" založila jsem ruce na hrudníku a začala poklepávat nohou o zem.

"Vlastně ne. Koupil jsem tohohle medvídka," chytil plyšáka každou rukou za jednu pacičku a uculil se, "jmenuji se Caroline a moc mluvím a jestli nebudu konečně tiše, tak mě Klaus přiváže k židli a zalepí mi pusu," zapitvořil se na mě, pak se ušklíbl, odložil medvídka na noční stolek a otočil se na Hayley. "Už dorazil doktor, vlčku. Dáme ti trochu soukromí."

Naštvaně jsem našpulila rty, otočila se a vyrazila do kuchyně pro trochu té vody, kterou Elijah stále nedonesl. "Jsem Klaus - narodil jsem se v době, kdy ještě na zemi chodili dinosauři, a tak se chovám jako pračlověk," mumlala jsem si sama pro sebe, když jsem napouštěla tekutinu do sklenice.

Otočila jsem se od dřezu a jen tak tak se stihla zastavit, abych nevrazila do Klause, který se najednou objevil přede mnou. "Pro tvou informaci dinosaury a pralidi od sebe dělí asi šedesát milionů let, lásko," pobaveně se uchechtl.

"Ty to víš přece nejlíp. Mocný Klaus - zabiják přerostlých ještěrek. Tak ti tenkrát říkali? V kožešině z bizona a pěstním klínem v ruce. Úplně před sebou vidím, jak jsi zrovna objevil oheň," zamyšleně jsem si poklepala prstem na ret, pak jenom pokrčila rameny, "no nic. Můžeš najít Elijaha? Hayley by ho chtěla mít u sebe. Díky," poplácala jsem ho s úsměvem po tváři, obešla ho a vydala se po schodech nahoru. Vždycky jsem se dobře bavila jeho výrazem v obličeji, který v takové chvíli kolísal mezi touhou začít se smát a chytit mě pod krkem.

To, že moc mluvím, neznamená, že vždycky vím, o čem to vůbec mluvím

Asi v polovině cesty jsem se na okamžik zastavila, protože jsem zaslechla z kuchyně Rebekhu. Nastražila jsem uši a zaposlouchala se do jejich konverzace.

"Vážně je bláznivá, ale začínám ji mít radši a radši," zasmála se uvolněně, "konečně někdo, kdo jenom slepě nelichotí tvému egu a pokouší se ho dostat zpátky z těch nadpozemských výšin."

"Neměla bys tolik přehánět, sestřičko. Když tančíš s ďáblem, mohly by tě pohltit plameny."

"Toho se bojíš? Že bys jí mohl zkazit? Nemyslím si. Chovej se jako idiot, odháněj ji a skončíš sám. A to by byla škoda. Nezkaz mi to, bratře. Možná založíme Tým Barbie - nechám nám to našít na mikiny."

"Myslím, že to možná i zváží. Stejně jako by měla zvážit fakt, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné," houkl Klaus a mě div nevypadla sklenička z ruky, když jsem ho zaslechla. Rychlým krokem jsem radši pokračovala v cestě, jako kdyby se nechumelilo a zapadla okamžitě do pokoje Hayley.

"Tady je ta voda," usmála jsem se a položila ji na její stoleček. Doktor už byl v místnosti a všechno bylo připravené na porod. Přešla jsem vlčici k hlavě a letmo ji pohladila po upocených vlasech, "Elijah brzy dorazí. Klaus ho sem pošle."

"Díky, Caroline," vděčně se na mě usmála a cucla si ze skleničky s vodou, než pití přerušila silná kontrakce. Pevně jsem jí chytila za ruku a už jsem tam jen tak stála - jako tichá podpora v nadcházejících náročných minutách. Brzy dorazil i Elijah a zaujal místo po jejím druhém boku.

Nechápu, proč se tomu říká zázrak zrození. Mě to připomínalo spíš jatka, než jakýkoliv zázrak. Místnost byla plná křiku a všudypřítomného pachu krve a potu. Nicméně, když jsem viděla, jak se to malé sluníčko poprvé nadechlo a začalo plakat, a když si ho maminka hrdě přivinula do náruče, neubránila jsem se podivnému smutku.

To uvědomění skutečnosti, že tohle nikdy nezažiji - že mi nikdy nedají do náruče moje vlastní dítě, bylo téměř drtivé. Jako kámen na hrudníku, který se nedá zvednout a odhodit. V tuhle chvíli jsem poprvé po dlouhé době zalitovala skutečnosti, že jsem upír. K čemu je člověku věčný život, když za sebou stejně nezanechá žádný odkaz? A nejhorší byla skutečnost, že nemůžu udělat nic, abych to změnila. Tahle největší radost života mi zůstane navždy odepřena.

"Je nádherná," tiše jsem šeptla s téměř nábožnou úctou směrem k Hayley a natáhla ruku, abych malou pohladila po drobné tvářičce. "Ať jsi v životě šťastná, maličká. Už teď jsi nejšťastnější miminko na světě, protože tě oba rodiče moc milují," lehce jako pírko jsem se sklonila, abych ji políbila na čelo. "Narodila ses jako princezna a tvůj tatínek ti dá všechno to, co ti právem patří, sladká Hope."