Doteky emocí

Dotek touhy

Doširoka otevřenýma očima jsem zírala do temnoty noci, která mě objímala svými temnými křídly. Přemýšlela jsem. Vždycky jsem až moc přemýšlela, ale dnes to dosáhlo takového extrému, že mě to samotnou udivovalo. Spánek se ne a ne dostavit – jen jsem tiše přemítala o smyslu života, dokud mě tiché zachrápání vedle mne nevrátilo zpět do reality.

Otočila jsem se na bok a pozorovala člověka spícího vedle mne. Ve spánku vypadal, jako většina lidí, zcela bezelstně a mladě. Tak ovšem působil po většinu času. Skutečnost byla trochu jiná, trochu temnější. Temnější pro mě, ne však pro něj. On byl naprosto spokojený. Cítila jsem to z každého jeho pohybu, každého úsměvu, každého polibku.

Lehounce jsem se nadzvedla, ale v posazení se mi zabránila jeho ruka. Okamžitě se probudil, snad kvůli nějakému dávnému instinktu, a chytil mě za zápěstí.

„Nechoď," zamumlal z polospánku. Přestože nosem mířil přímo nahoru, nezdálo se, že se v nejbližší době hodlá skutečně probudit. „Zůstaň tu se mnou."

„Musím se jít napít," zašeptala jsem na odpověď, avšak jeho stisk nepovolil, naopak. Dokonce si mě k sobě ještě přitáhl, majetnicky a neoblomně.

Povzdechla jsem a podřídila se jeho přání. Kdybych se s ním chtěla skutečně prát, pravděpodobně bych vyhrála, ale k čemu by to bylo? Byla tak poklidná noc. Nehodlala jsem si ji zkazit něčím tak hloupým jako hádkou kvůli ležení v posteli.

Tiskla jsem se k jeho nahým zádům a projížděla mu prsty vlasy. Měl je krátké, až moc krátké, ale v ten okamžik mi to zase tolik nevadilo. Spánek se ke mně pořád ani náznakem neblížil, avšak mohla jsem jej alespoň předstírat, což bylo možná ještě lepší. Jen klidně ležet, tvářit se že spím a naslouchat jeho dechu, to mi stačilo ke spokojenosti. Nebylo to mnoho. Zasloužila jsem si to. Ale ani přesto jsem neměla nejmenší chuť zůstávat. Milovala jsem ho, až to bolelo, avšak když jsem s ním byla, lámal mé srdce na malinké kousíčky. Nebyla jsem si jistá, jestli je pro mě příjemnější s ním být, či nebýt. Obojí patřilo k nejbolestivějším zkušenostem mého života. Strach z neznámého se zatínal do mého srdce – strach z toho, co by mi mohl ukázat. Jenže na druhou stranu tu byla ta pronikavá, až nechutně návyková touha trávit s ním maximum mého času.

Lehounce jsem políbila jeho krk. Zavrtěl se, holé stehno na okamžik přitiskl k mému a náhle ke mně ležel čelem, oči, bledé jako dva křišťály, doširoka rozevřené. Dýchal stále zhluboka. Očividně nespal o nic víc než já.

„Měla bys odpočívat," napomenul mě tiše a letmo mě políbil na první přístupné místo, kterým se náhodou stalo mé rameno. Zaškrábaly mne jeho vousy, jemné a přitom hrubé. Lehounce jsem mu zvedla bradu prstem a naše rty se na vteřinku dotkly. Nedokázala jsem spát. Ne s tím, co se mi honilo hlavou.

„Ty bys měl odpočívat," opáčila jsem hravě. Bohužel jsem tím na něj nijak nezapůsobila. Přitiskl tvář k mé a spokojeně zavrněl.

„Jenže mně se teď nechce."

„Já vím, co chceš," zamručela jsem a poškrábala ho za uchem. Jeho vrnění ještě nabralo na intenzitě. Připomínal mi kočku, s tím rozdílem že koččiny nároky se daly snadněji uspokojit. Přitulil se ke mně, hřál jako malá kamna. Těžko jsem si dovedla představit něco, co bych chtěla víc. Možná byl proti mně vyloženě drobný, ale v tuhle chvíli to bylo oběma fuk.

Něco nesouvisle zamumlal a objal mě kolem pasu. Během chvíle spal znova. Uvolnila jsem své napjaté svaly a pokusila se lehnout si pohodlněji. Po tvářích mi stékaly slzy.

Nechápala jsem, jak jsem mohla být tak nerozhodná, ale zlo již bylo napácháno. Co s tím, myslela jsem si. Neexistovalo žádné rozhřešení. Milovala jsem ho, milovala jsem ho a ztratila jsem ho. Věděla jsem to. Možná měl jen jeden cíl, ale přesto se mi svěřoval, takže jsem to věděla a teď tím vědomím trpěla. Tohle měla být naše první a zároveň poslední noc. Tak to s ním bylo vždy. Ráno odejdu a už ho nikdy znova neuvidím jako svého přítele. Potom to bude jen součást davu... a to bude bolet.

Kéž bych jen vydržela déle, ale ta touha byla příliš silná. To prostě nešlo. A tak jsem trpěla, obklopená přikrývkami, zatímco mě hřálo jeho tělo. Pod rukama jsem cítila jemnou kůži. Nebyl krásný. Nikdo si to nemyslel, dokonce ani já ne. Ale přesto se mi líbil.

„Jak to můžu říct, aniž bych se rozbila," šeptla jsem do noci. „Milovala jsem tě a milovala jsem tě... a ztratila jsem tě. A to pekelně bolí. Jo, fakt pekelně to bolí."

Samozřejmě mě neslyšel. Jako tolik lidí dokázal usnout během vteřiny, v jednu chvíli byl vzhůru, v druhou spal. Očima jsem přejela po tmavé místnosti a zaměřila se na okno se žaluziemi. Již svítalo. Naše noc měla skončit... a s ní i všechno ostatní.

„Nadechni se a běž," pokračovala jsem, dávala sama sobě hlasité příkazy. Opatrně jsem se začala vyprošťovat z jeho sevření. Milimetr sem, kousíček tam, a najednou jsem seděla na posteli sama a chladný vzduch se mi poprvé zakousl do těla. Byla bych si vzala deku, ale to by mě mohlo stát nenápadnost.

Opatrně jsem se zvedla. Postel se zhoupla. Stále bylo ticho.

Neprobudila jsem ho. To se mohlo rychle změnit. Musela jsem být opatrná.

Tichounce jsem přešla místnost a vykoukla zpoza žaluzií. Skutečně se rozjasňovalo, odhadovala jsem, že do hodiny vyjde slunce. Potřebovala jsem víc času, ale kde ho sehnat? Noc se chýlila ke konci a s ní i náš vztah.

Objala jsem se kolem žeber a zoufale nasála vzduch do plic. Tohle nemělo význam. Úsvit přijde a všechno to přestane. Nic s tím neudělám. Nemůžu s tím nic udělat.

Doširoka otevřenýma očima jsem zírala do světla rána, které mě pálilo svými zářivými paprsky. Přemýšlela jsem. Jako vždy. A potom se jeho víčka pomalu zvedla.

„Pojď sem," zamumlal ospale.