Doteky emocí

Dotek bolesti

Seděla jsem ve vaně plné horké vody a zírala do zamlženého zrcadla. Neviděla jsem v něm sebe, jen nějakou neurčitou, zamlženou věc, která svým tvarem vzdáleně připomínala mé tělo. Opatrně jsem sjela níž do vody. Už mi ani nepřipadala tak teplá. Spíš ledově studená.

V zrcadle jsem možná neviděla sebe, ale něco jsem tam viděla. Kéž by to bylo kouzelné zrcadlo, takové, jaké jsou v pohádkách a legendách. Kéž bych v něm mohla spatřit cokoliv, co bych si přála. Kéž bych v něm mohla spatřit pravdu.

I když byla voda nepříjemná, nevstávala jsem. Nějak jsem na to neměla sílu. Nechtělo se mi odejít ze zamlženého království uvnitř mé malé koupelny, kde jsem byla úplně sama a v bezpečí. Nikdo mi tu nemohl ublížit. Nikdo mě tu nemohl najít. Věděla jsem to s jistotou. Zamknula jsem dveře, abych tu byla sama. Zamknula jsem všechny dveře v domě, aby mě nikdo nenašel, aby mě nikdo nezastavil.

Voda se zbarvovala do růžova. Už bylo pozdě cokoliv změnit. Nedokázala bych ani vylézt ven z vany, natož odemknout dveře, zavolat pomoc a přežít, dokud se nedostanou dovnitř. Neměla jsem šanci strávit na tomto krutém, bolestivém světě déle než pár hodin. A to bylo správně. Věřila jsem tomu z celého svého srdce.

Nikdy jsem sem nepatřila. Jako bych milovala příliš vroucně a nenáviděla příliš divoce, jako by každá má emoce byla silnější, než měla být. Psychologové mi dávali léky, abych v noci usnula, rodiče mi nosívali horký čaj, abych byla klidnější, přátelé se společně se mnou smáli a zvali mě na kávu, ale kdykoliv jsem byla šťastná, život mi dal další krutou ránu. Nevěděla jsem jak dál.

Ten pocit na tom byl nejhorší. Pocit, že bych to měla udělat. Ale já přitom věděla, že to udělat nedokážu. Nedokážu dál milovat, když mě to zabíjí, nedokážu dál trávit čas s lidmi, které miluju, když mě to trhá na kusy. Měla bych dál žít, snažit se nebýt sobecká a dávat lidem kolem sebe světlo, ale věděla jsem, že kdybych se o to pokusila, dopadlo by to mnohem hůř.

Dosud jsem si uchovávala špetku zdravého rozumu, tu malou trošku vůle, která mi pomáhala žít. Jenže ta dnes zmizela. Už to dál nedokážu. Život se mi náhle zdál příliš veselý pro mou rozervanou duši, příliš zářivý pro oči oslepené slzami. Nikdy jsem sem nepatřila, zopakovala jsem si pro štěstí, nikdy nebylo mým osudem třebas jen porodit dítě, natož se dožít úctyhodného věku. Bylo to zapsané ve hvězdách, v knihách a věšteckých kartách. Nepatřím sem.

Už jsem ani nedokázala zvednout ruku. Umírání nebolelo. Život ze mě odtékal v podobě rudé krve do vody, která získávala čím dál červenější nádech. Položila jsem se do vody. Sladké vykoupení nebylo daleko. Dokonce i černá prázdnota po zbytek věků byla příjemnější představa než temná bolest každodenního života po dalších šedesát let.

Zavřela jsem oči. Konečně to přicházelo. V srdci jsem cítila jen prázdno. Nevzpomínala jsem na nikoho z těch, které jsem milovala, na nikoho z těch, které jsem nenáviděla. Potom bych umírala se smutkem a bolestí, což jsem si nepřála. Můj život byl takový. Smrt měla být šťastná.

Přesto jsem se těm myšlenkám nedokázala ubránit. Z očí mi pomalu vytékaly slzy. Bolest. Jen bolest. Už nic jiného není.

Jen bolest.