Doteky emocí

Dotek přátelství

Pevně jsem se zadívala do očí postavě přede mnou. Sedávaly jsme takhle spolu často. Každé pondělí, přesně ve tři hodiny odpoledne, na stejném místě. Ať pršelo, sněžilo nebo svítilo slunce. Ať jsme byly šťastné, smutné nebo naštvané. Zdravé či nemocné, nikdy jsme nevynechaly jediný den. S mou nejlepší kamarádkou jsme se nevídaly příliš často, jen jeden den v týdnu na dvě hodiny, ale moc nám to pomáhalo. Oběma.

„Jak je to dlouho?" zeptala jsem se s pohledem upřeným na hodiny. Valerie se na mě podívala s jejím typickým výrazem – lehce přivřené oči, koutky úst svěšené, zářivě oranžové vlasy lemující kulatou tvář. Občas mi připadalo, že se tváří otráveně, ale ve skutečnosti takhle vypadala vždycky. Časem jsem si zvykla. Nebylo to až tak těžké, na to jsem ji měla příliš ráda. Nikdy mi neublížila. Ne tolik.

„Týden," odpověděla a přitáhla si k sobě hrnek s čajem. Já sklopila zrak k šálku horké čokolády. Sladší než káva, hustší než čaj. Přesně to jsem potřebovala. Každý týden. To a podporu mé kamarádky.

Obrátila jsem se zpět k ní. Sedávaly jsme tu spolu přes pět let a stejně jsem si nemohla zvyknout na to, že mám s kým mluvit. Bylo to tak divné. A tak příjemné.

„Proč se ti stýská? Už jsi přišla o spoustu lidí. Tak proč jsi taková?" I když určitě neplánovala být hrubá, její slova mě zasáhla přímo do roztříštěného srdce. Už tolikrát ho slepila, jenže teď jsem pochybovala, že se to povede dokonce i jí.

„Já nevím," zamumlala jsem v odpověď a samotnou mě ochromilo, jak moc byla má slova pravdivá. Já vážně neměla nejmenší ponětí. Prostě jsem se cítila zle, na hrudi těžký kámen, který hrozil, že se odvalí a zanechá po sobě jen krvácející ránu. Z toho jsem měla hrůzu. S bolestí opuštěných jsem měla své zkušenosti a věděla jsem, že není nic horšího, než když zmizí ta tíha z prsou. „Já prostě nevím.  Prostě to bolí a nechce to přestat."

„Je to jenom člověk. Vždyť víš, jak to máme s lidma. Nikdy nepřestanou ubližovat."

Zamrkala jsem a napila se voňavé čokolády. Zahřála mi žaludek, ale k srdci jaksi nepronikla. Co jsem si to nalhávala... žádné pití, nebo jídlo, mě nikdy neukonejšilo.

„Musíš prostě zatnout zuby a přežít to. Umíš to, já vím, že to umíš."

„Jenže já to udělala. Ale to neznamená, že by to přestalo bolet."

Povzdechla si a taky se napila. Z talířku mezi námi vzala medovou sušenku, jednu z těch, které jsme obě milovaly. Normálně jsme nejedly sladkosti ani nepily čaj, ale tohle byla výjimka. Naše setkání zde nám dávaly sílu žít.

„Tak mi řekni, jak se cítíš," postrčila mě. Abych získala trochu času na přemýšlení, taky jsem si vzala sušenku. Tahle byla karamelová. Cítila jsem její sladkost na jazyku a snažila se uspořádat si myšlenky, jenže to už mi pěkně dlouho nešlo.

„Prostě... já nevím, jak to říct."

„Po čem přesně se ti stýská?"

„Já..." zarazila jsem se. Po čem se mi stýská? Sevřela jsem v rukou hrneček. „Stýská se mi po tom, jak vaří. Vůbec to neumí, víš? Jíst to je jako polykat rezavé hřebíky, ale stejně to sním, abych mu udělala radost."

„Mluvíš v přítomnosti. Proč mluvíš v přítomnosti?"

Stiskla jsem rty. Další sušenka zmizela v mých útrobách a já ji zapila už chladnoucí čokoládou. „Nevím. Vždyť víš, že tohle nemá význam. Nic se nezmění, když ti to řeknu."