Doteky emocí

Dotek samoty

           

Tiše jsem seděla na okně a pozorovala usínající město. Světla pomalu zhasínala, jedno po druhém, až dokud jsem neviděla pouze šňůry pouličního osvětlení a příležitostná auta. Nebylo dlouho po půlnoci, avšak město už utichalo. Za běžného pondělí neměli lidé možnost trávit čas venku i v noci, opíjet se a užívat si života tak, jak jsem to já nikdy nedělávala.

V opilosti jsem neviděla kouzlo. Pokud se člověk nedokáže bavit s jasnou myslí, proč by měl se zakalenou? Pokud člověk nedokáže mluvit pravdu, když se mu neplete jazyk, proč by měl, když téměř nedokáže stát? Pokud člověk nenajde odvahu k činům, když je při vědomí, proč by měl, když nemůže ani myslet? Ne, alkohol nebyl ničím, co bych chtěla užívat pro svoje dobro. S mým názorem se většina lidí nikdy neztotožnila, ale to nevadilo. Nezáleželo mi na nich. Na nikom mi nezáleželo.

Až do teď.

Seděla jsem na okně a pozorovala spící město. Noc v sobě skrývala tolik krás. Dokonce jsem viděla hvězdy, ostrůvky světla v temnotě, a měsíc, jejich otce a pána. Viděla jsem okna, ve kterých se rozsvítilo, protože dítě mělo noční můru, protože se dospívající vydával na schůzku se svou dívkou, protože stařec potřeboval sklenici vody. Neměla jsem jak vědět, která z těchto možností byla pravdivá.

Něžný vánek mi pročísl vlasy a políbil mě na obě tváře. Usmála jsem se na něj. Kéž bych už dřív zjistila, jak nádherná může být samota. Ani v tomto stavu jsem nemohla popřít její krásu. Polykala mě, objímala, ale já ji teď plně nedokázala ocenit. Jistě, chránila mě před světem, avšak na jak dlouho? Měla jsem tak málo času. Tak málo času a tak málo síly.

Od toho dne.

Seděla jsem na okně a pozorovala spící město. Nezdálo se, že by se mělo probudit a já za to byla vděčná. Takhle, klidné a tiché, bylo skoro až chladné. Líbilo se mi to, tolik se mi to líbilo. Mohla bych ho pozorovat roky, dohlížet na něj spolu s anděly a démony, kteří udržovali rovnováhu světa. Potřebovala bych svého anděla. Potřebovala bych, aby mě objal kolem ramen a políbil na čelo, aby mi řekl, že vše bude dobré. Andělé existují, tušila jsem to celý život. Ale teď, když bych bez jednoho nedokázala žít, nemohla jsem žádného najít.

Dívala jsem se na anděly už hodně dlouho. Viděla jsem je v lidech – v matce, co utírala dítěti slzy z tváří, v staré paní, co i po desítkách let laskavě pozorovala svého muže. To byli skuteční andělé, kteří pomáhají ostatním žít. Je jich spousta, jsou všude kolem nás, stačí se jen rozhlédnout a prozřít. Anděly nám neseslal žádný bůh, aby nás chránili, anděly jsme si seslali sami. Aby nás trestali, když uděláme chybu, aby nás pochválili, když je potěšíme. Aby nás milovali, protože si to zasloužíme a aby nás nenáviděli ze stejného důvodu. To lidé jsou andělé. Lidé kolem nás.

Odjakživa.

Seděla jsem na okně a pozorovala spící město. I tady nahoře jsem slyšela skupinku lidí, která se vypotácela z baru, který navštěvovali všichni mladí. Opilecky se smáli, navzájem se drželi a sem tam některý něco vykřikl. Mírně jsem se pousmála. Možná si takhle připadali šťastní, když o sobě téměř nevěděli a jen se smáli. Možná šťastní opravdu byli. Nevěděla jsem to. Nikdy jsem opilá nebyla. Alkohol jsem ochutnala, jistě, občas jsem se napila od přátel nebo rodiny, ale nikdy jsem nezatoužila vzít láhev vína a spadnout pod stůl. Byla jsem ráda, když se ostatní bavili a já je potom mohla bezpečně dopravit domů.

Hodně z nich si na mě stěžovalo. Říkali, že jim kazím náladu, když se jen mračím v koutě a ani se nenapiju. Říkali, že se začnu bavit, když budu pít. A ve chvíli, kdy jsem jim po tisící řekla ne, odvrátili tvář a našli si nové přátele. Nejeden z nich poté skončil na ulici, natažený na lavičce. Nejedna z nich poté skončila v posteli cizího muže, s tvářemi vlhkými slzami a bolavými svaly. To proto, že už jsem jim nemohla pomáhat.

Od toho dne.

Seděla jsem na okně a pozorovala spící město. Ovšemže jsem neviděla jen anděly. Zahlédla jsem i ďábly, skrývající svou pravou tvář pod maskou člověka. Muži, bijící ženy, ženy, bijící děti, děti, bijící jiné děti. Jejich rány na těle byly snadno zaznamenatelné, rány na duši už hůře. Někteří dokonce ani nepozvedli ruku, aby ublížili – jen pohnuli rty. To bylo vše, co démoni potřebovali. A já je dokázala najít, dokázala jsem chránit své milované před jejich krutostí. Bohužel jsem však nedokázala chránit sebe. Nikdy jsem to nedokázala.

Pamatovala jsem si všechny své démony. Brali na sebe různé podoby. Učitelé na základní škole. Spolužáci. Učitelé na střední škole. Spolužáci. Učitelé na vysoké škole. Přátelé. Rodina. Láska. Ti všichni mi ubližovali každým dnem víc a víc, dokud už jsem nemohla dál. Nechtěla jsem to vzdát. Mým posláním bylo starat se o lidi, kteří to potřebovali. Mladí, staří, přátelé, nepřátelé, na tom nezáleželo. Když jsem někomu mohla pomoct, udělala jsem to. Jenže když jsem já potřebovala pomoc, jako bych byla neviditelná.

Toho dne.

Seděla jsem na okně a pozorovala probouzející se město. Trvalo dlouho, než první paprsky slunce začaly šimrat lidi po tvářích, ale jakmile to začalo, nikdo je nemohl zastavit. Záclony se odhrnovaly, okna otevírala. Ranní běžci vyráželi do ulic ve svém sportovním oblečení, pejskaři rozespale mžourali do rána, zatímco se jejich mazlíčci seznamovali s novou fenkou v okolí. Děti začínaly plakat, protože jim v postýlkách bylo horko. Rozruch rána mě uchvátil, avšak ticho noci bylo stále lepší. V noci jsem mohla přemýšlet. V noci jsem mohla chránit. S příchodem slunce se kouzlo vypařovalo.

Ta chvíle, než slunce vyšlo, mi dávala možnost vzpomínat na můj život. Viděla jsem ty, které jsem chránila, přímo před sebou. Usmívali se a mávali mi, vděční za všechno, co jsem pro ně obětovala. Byla jsem tak šťastná. Milovali mě. Všichni tihle lidé mě milovali a já mohla být hrdá, protože jsem udělala vše, co se udělat dalo.

Tehdy.

Seděla jsem na okně a pozorovala probuzené město. Srdce se mi svíralo tou tupou bolestí. Stesk. Tušila jsem, že to přijde. Asi to muselo přijít. Tak moc se mi po nich stýskalo. Jak to bylo dlouho, co jsem je neviděla? Pár hodin? Připadalo mi to jako tisíce let. Když jsem přimhouřila oči, viděla jsem jejich domovy. Spali tam? Nebo mysleli na mě, stejně jako já myslela na ně?

Sklopila jsem hlavu. A tam dole, sedm pater pode mnou, leželo zkroucené tělo. Dívčiny tmavé vlasy byly rozesety kolem její hlavy jako jemný závoj, ponořený do rudé barvy krve. Pád rozhodil
její končetiny do nepřirozených úhlů. Její oči jsem viděla dokonce i odtud. Velké, doširoka otevřené temné studny, položené vysoko nad plnými rty, zkřivenými posledním úsměvem.

Bolelo to. Bolelo to víc, než když jsem ještě žila. Nezasloužila jsem si to. Nevím, proč mi to udělali.

Naposledy jsem si pečlivě prohlédla své rysy. Byla jsem krásná? Asi ano. Když jsem ještě žila, nedokázala jsem to posoudit. Ale smrt mi slušela. Vypadala jsem nadpozemsky. Jako anděl.

Z budovy vyšla žena a vykřikla při pohledu na mrtvolu. V ten okamžik konečně vyšlo slunce. A já odešla. Odešla na lepší místo. Odešla tam, kde budu moct chránit své milované za každou cenu.

Už mi nemuselo záležet na nikom jiném, než na nich.