They don't know about us!? (Larry Stylinson)

Part 12 Truth

Harry
,,Začalo to někdy v 8 třídě, kdy spolužáci viděli, že nejsem jako oni." Louis začal vyprávět svůj příběh, ale hned po první větě se zasekl. Musí to pro něj být asi hodně těžké.

,,Jak to myslíš, že nejsi jako oni?" nechápal jsem moc tu jeho větu. Louis je rozkošný a krásný, leda to je na něm jiné, než na ostatních. Je prostě dokonalý.

,,Parta kluků od nás ze třídy se mi začali posmívat, že není normální, že jsem pořád tak malý, že mám moc velký zadek a ženské křivky a potom taky... nooo..." zadíval se dolů do svých dlaní a začal si hrát se svými prsty.

Byla pravda, že byl možná Lou na svůj věk trošku menší, ale je mu teprve 14 všechno dožene. A jeho postava je naprosto dokonalá a někdo by mu to měl stále dokola opakovat, aby si to zapamatoval a nedal na slova těch sráčů z jeho třídy. Jenže já to být nemůžu, nesmím! Nesmím se po jeho těle dívat, jako upír na krev nebo alkoholik po flašce! Musím se držet zpátky. ,,Ale notak Louisi, můžeš být rád, že nemáš dva metry, jako jeden můj kamarád, věř mi, že to taky nebude výhra. A co potom, co ještě?" Louis se usmál, ale po tom, co jsem vyslovil otázku související na to, že to nedopověděl se zase zadíval do svého klína a začal se mírně třást. Na jeho křivky a zadek, který byl mimochodem hned po jeho krásných zařících modrých očí ten nejkrásnejší na jeho těle, jsem raději nic neřekl.

,,M-moje o-oblečení" zakoktal se a ještě víc se roztřásl. ,,Říkali, že řůžovou nosí jen buzna, že v mých hadrech by nešli ani s odpadky k popelnici." na to už i Louimu stekla slza z oka.

Moc jsem si nedokázal představit jaké oblečení asi tak myslí. Viděl jsem ho už v legínách, které mě u kluka překvapili a neudělali mi zrovna dobře mezi nohama, ale to už se nikdy nestane! Byl to jen zkrat. Nedokázal jsem si ho představit v něčem odvážném. Na to měl až moc rozkošnou a nevinnou tvářičku.

,,Hlavně neplakej." setřel jsem slzu z Louisovy hebké tváře. ,,Víš co? Doma mi ukážeš jakému tvému oblečení se smáli a řeknu ti na něj svůj názor já dospělý, než nějací přiblblý puberťáci. A teď pojď" vstal jsem oblékl si zpět svoji koženou bundu a natáhl ruku k sedícímu Louisovi ,,nebudeme na ně myslet, už si velký a kvůli takovým hajzlům by jsi přeci neplakal" asi jsem to řekl moc hrubě, protože se na mě Louis vyděšeně podíval, ale vždyť jsem neřekl něco sprostého nebo tak, ne!? ,,Víš co, vzhledem k tomu, že jsme tu proseděli celé dopoledne a oběd jsme nestihli a navíc jsme nestihli vlastně ani snídani" na to jsem se musel uchechtnout a Lou se mnou ,,tak co kdybych tě pozval na pozdní oběd do restaurace?" Louis jen přikývl, chytl se mé ruky, seběhli jsme kopec, nasedli na motorku a jeli jsme do jedné, na poměr Doncasteru, luxusnější restaurace.
...
Louis vybral stůl, který byl více stranou a ne někde veprostřed. Jak jsem pochopil, tak nebyl rád středem pozornosti. Zato já bych se s ním chlubil rád.

,,Dobrý den pánové, co to bude?" usmála se na nás mile číšnice.

,,Vypadá to na pozdní oběd, takže bych poprosil jídelní lístky" ujal jsem se slova já, protože Louis měl sklopenou hlavu a nejsem si jist, že by něco řekl.

Když jsme si vybrali, tak jsem kývl na servírku, která k nám okamžitě došla. ,,Dal bych si středně propečený steak, bramborové medailonky a nealkoholické pivo." usmál jsem se na ni a ona si udělala nějaké poznámky na papír a potom se obrátila k Louisovi a řekla ,,A co si dá váš přítel?"

S Louisem jsme se na sebe podívala po oslovení "přítel". Vypadá to, že jsme to oba vzali ze strany té, že jsme spolu a né z té kamarádské. ,,E- ee dal bych si ten zeleninový salát a vodu, děkuji." řekl tiše Louis.

U jídla panovalo naprosté ticho. Asi jsme oba neměli co říct. I když u Louise nikdy nevím. Vždy ho musím vyzvat, aby začal mluvit. Sám začne jen málo kdy.

Když jsem dojedl všiml jsem si, že Louis se přehrabuje ve svém zeleninovém salátu, kterého má na talíři ještě tak polovinu. ,,Nechutná ti to? Měl jsi si dát něco pořádného, přeci nejsi králík." namítl jsem na různé druhy salátu v jeho talíři.

,,To je v pořádku, jen už jsem plný."

Plný by jsi byl s mým ptákem v tvém krku. - Ale to jsem říct nahlas nemohl. A tu myšlenku jsem okamžitě zahnal pryč. Něco jsem si přece slíbil.

,,Louisi nelíbí se mi jak jíš. Od rána jsi nic nejedl a včerejší večeři jsi si taky moc nedal."

Louis na mě zvedl pohled ,,J-já omlouvám se." téměř zašeptal. Doufal jsem, že se naše vztahy k sobě už víc probudili, ale ten jeho pořád spí.

Povzdechl jsem si ,,Omlouvat se nemusíš, ale vysvětli mi to, ano?" tuhle větu jsem nepoložil moc jako otázku, spíš jako rozkaz.

,,Nemůžu si dovolit takhle jíst." namítl, ale já ho vůbec nepochopil. Zvedl jsem jedno obočí na náznak neporozumění a on pochopil a pokračoval. ,,Moje postava není stále dokonalá. Musím pravidelně cvičit, abych měl krásný zadeček, a abych měl ploché bříško. Nemůžu se takhle přecpávat." Bože, ty jeho slova. On svoje tělo nesnáší a přitom ho miluje, jinak by neříkal "zadeček" a "bříško", ale třeba, že má velkou prdel nebo tak něco přece! A navíc to není pravda a nelíbí se mi to.

Popadl jsem ho za ruku a vlekl na záchodky.

...

Hi👐.
Chci všem moc poděkovat. Před několika dny jsme překonali 1K a to vše díky vám❤💪.

Chci oznámit, že příští týden nejspíše nevýjde díl. Dnes odjíždím k moři a nevím, jak tam budu stíhat psát. Snad to chápete😏

- Marri