Společenství prázdných duší

1.

„Zvládneš to tu?" zeptala jsem se své kolegyně Marry.

„Jasně, jdi už domů. Musíš být úplně vyčerpaná," zahleděla se na mě.

Jen jsem přikývla. Nemělo smysl jí lhát, všichni jsme byli vyčerpaní. Ona přišla před hodinou a vsadila bych se, že už toho má taky dost. Za poslední dobu jí přibylo pár vrásek, ale nikdy mi neřekla, co ji trápí. Nikdo nemluvil o svých starostech. Z jednoho prostého důvodu. Všechny trápilo totéž. Všichni si přáli, aby tahle pitomá válka konečně skončila.

„Becky, posloucháš mě?" ze zamyšlení mě probral její hlas.

„Ano, promiň," zareagovala jsem.

Rose se smutně usmála a znovu se zahleděla do papírů.

„Longbottomovi... Žádné zlepšení?" četla z desek s povzdechem.

„Ani o malinko. Tom říkal, že je převezou. U nás jim nepomůžeme." Dívala jsem se do země.

„A Johanesová?" zeptala se a prohledávala záznamy.

Jen jsem zavrtěla hlavou. V očích jsem měla slzy. Paní Johanesová byla straší dáma, která se pokoušela pomoct raněným sousedům v polorozpadlém domě, nad nímž zářilo Znamení. Ale sama zaplatila životem, zhroutila se na ni stěna. Přivezli ji v hrozném stavu, ležela pod sutí v bezvědomí hodně dlouho. Ani kouzelníci nejsou všemocní...

„Tak jdi už. A buď opatrná," pobídla mě Rose.

Znovu jsem jen přikývla. Bála jsem se, že kdybych promluvila, rozplakala bych se. Rose to poznala, tak mi jen kývla na pozdrav a šla se věnovat pacientům. Rose je takový pevný bod našeho oddělení. Je jí jako mojí mamince, hodně mě toho naučila. A všichni víme, že je tu kdykoli pro nás. Vždycky má vlídné slovo a trochu péče, kterou potřebujeme i my, asistentky lékouzelníků. Je to taková kvočna, co nás dobrovolně vzala pod křídla. A to je v těchto časech opravdu hodně potřeba.

Rychle jsem se zastavila v šatně, abych se převlékla. Hůlku jsem zastrčila do rukávu u kabátu, člověk nikdy nevěděl, kdy ji bude potřebovat. A to mě trochu děsilo. Dobře, ne trochu, dost. V zaklínadlech jsem byla podprůměrná, v kletbách ještě horší. Sama bych se ubránit nedokázala. Jsem ale dobrá na lektvary, což je tu dost potřeba. A umím a chci se postarat o lidi, jež to potřebují, proto jsem si tuhle práci vybrala. Zavřela jsem skříňku a vyšla ze šatny. Tichou chodbou najednou zazněla dutá rána následovaná mužským zaklením. Podle směru ty zvuky šly z pánské šatny. Před jejími dveřmi jsem vyděšeně zastavila. Co když je to past? Co když mě tam chce někdo nalákat? Pak se ozval tichý vzlyk. A ten mě donutil okamžitě vejít dovnitř.