Společenství prázdných duší

3.

„Slečno Rebeco, jste to vy?" promluvil ze tmy známý ženský hlas.

„Paní domácí," třásl se mi hlas.

Chodbu prozářilo světlo její hůlky. Menší stařenka, která pronajímala maličké bytečky lidem jako já, se na mě dívala s vyděšeným výrazem. Byla to skvělá žena, nechávala tu bydlet mladé lidi za pár galeonů měsíčně a nijak se jim nemíchala do života, proto mě teď překvapil její výraz.

„Co se děje?" ptala jsem se tenhle večer už po několikáté.

„Hledali vás tu dva muži. Bystrozorové. Řekla jsem, že máte službu v nemocnici," vysvětlovala mi tiše.

„To je v pořádku, občas se chodí ptát na některé pacienty," mávla jsem nad tím s úlevou rukou.

„Já vím," pokývala hlavou. „Ale tentokrát měli divné otázky."

Stará dáma na mě hleděla a čekala, co jí řeknu. Měla jsem už s bystrozory různé zkušenosti. Někteří uměli působit zvláštně, z jiných šel až strach. 

„Nebojte se, o nic nejde. Určitě jen chtěli nějaké informace. To se stává celkem často," uklidňovala jsem ji.

Ona jen přikývla a posvítila do chodby před námi, aby mi naznačila, že je to všechno a mohu jít. Usmála jsem se na ni a pokračovala ke svému bytu. Cestou jsem tahala z rukávu hůlku, abych ji rozsvítila.

Ani nevím proč, tu noc jsem za sebou dveře svého malého bytu zamkla, přestože to jindy nedělám. Dům byl zabezpečený spoustou kouzel a dobrá paní domácí ho pravidelně kontrolovala. Nikdo nepovolaný se sem nemohl dostat. Ale tu noc jsem měla nevysvětlitelný strach.

Bylo už pozdě, přesto jsem vytáhla z nočního stolku dvousměrné zrcátko, které mi dala maminka.

„Adelle Noir," zašeptala jsem ke svému vlastnímu odrazu.

V zrcátku se téměř okamžitě objevila její tvář, zdálo se, že na spojení se mnou čekala.

„Rebeco, jsi v pořádku! Díky Merlinovi! Je v pořádku!" křikla někam za sebe.

„Dobrý večer, mami. Proč bych neměla být? Co se děje?" Tahle otázka mě už začínala děsit.

„Prý se pohřešuje ošetřovatelka od Munga. Je ti hodně podobná, podle popisu jsem se bála, že jsi to ty!" mluvila rychle a v očích jí stály slzy.

„Matka už měla sbalený kufr a okamžitě chtěla za tebou. Tak tak jsem ji přesvědčil, aby zůstala," ozval se za ní mužský hlas.

Ten hlas patřil Nickovi, jejímu druhému manželovi. Když se vzali, odcestovali spolu do Francie, do jeho domova. Já a Nick jsme se moc nemuseli, proto jsem ráda zůstala v Londýně.

„Opravdu? Kdes to slyšela, mami? Co vím, nikdo nám nechybí," podivila jsem se.

„Včera o tom mluvily nějaké ženy v obchodě," mračila se.

„Opravdu nám nikdo nechybí, neboj se. Nechávají nás na pokoji, protože nevědí, kdy nás budou sami potřebovat," uklidňovala jsem ji.

„Jsem ráda, že jsi v pořádku, holčičko," zívla.

Následovalo několik obvyklých otázek a mých ujištění, že se nic neděje, že pořádně jím a nic nepotřebuji. Vlastně jsem rozhovor moc nevnímala, celý den byl náročný, proto mé myšlenky směřovaly jen k teplé posteli.

Kéž bych tenkrát věděla, že s maminkou mluvím naposledy...