Avenger? Rather Agent

6.

*POHLED TŘETÍ OSOBY*
"Už je čas, přiveďte ji Kapitáne." Ozval se ženský hlas z křesla které bylo u stolu. "Myslíte si,  že už bude připravena?" V jeho hlase byly slyšet obavy. "Já si to nemyslím kapitáne. Já to vím. A teď běžte, zítra v poledne začneme." A tím ukončila rozhovor mezi nimi.

*REBECA*
Zaslechla jsem lehké zaklepaní na dveře, tak jsem se zvedla od snídaně a šla jsem otevřít. "Jé ahoj Steve" usmál se a já se mohla roztéct. Co to s tebou sakra je?! Nevim! "Co tu děláš?" Uvolním prostor u dveří aby mohl dovnitř a on vejde. Přijde mi nějaký zamlklý, co se děje? "Děje se něco?" Koukne se na mne a já se zase ztratím v jeho očích. "Mám tě dovést. Už jsi prý připravena." Udělá ke mně pár kroků a to mne nutí zaklonit hlavu abych mu viděla do očí.

Zdrhej! Jako kdybych tě někdy poslechla! To je pravda.. Tak vidíš. "Na co bych měla být připravena?" Stále se mu dívám do očí. "Na to abys dokončila misi." Řekne a přiblíží se ke mně ještě kousek. Sakra co mám dělat!? Říkám zdrhej..Mysli realisticky! "Co když řeknu že nechci?" Odpovím o něco tišším hlasem. "Prosím tě o jedno, cokoliv po tobě budou chtít tak neprotestuj a neodmítej. Oni si to vezmou tak jako tak a bude tě to akorát bolet." Mezitím co to říkal, položil svou ruku na mou tvář. Nebránila jsem se a lehce jsem přikývla. "Jsi jiná než jaká si bývala." Řekne tiše a skloní se ke mně. "Nemůžu odolat." Vydechne a lehce se svými rty otře o ty mé. No bezvadný, jdu se zabít. Konečně! Pak už jsem moje podvědomí ignorovala a oplatila jsem polibek Stevovi. Odtáhl se, ale byl stále dost blízko. "Musíme jít, běž se převléci a pak pojedem." Kývla jsem na znamení souhlasu a vydala jsem se převléci jak mi řekl. Vzala jsem si na sebe černé legíny, tílko ve stejné barvě, přes to mikinu a obula jsem si tenisky.

"Můžeme jet." Řekla jsem když jsem si vzala telefon do kapsy a došla jsem ke dveřím u kterých čekal. "Dobře." To bylo vše co řekl. Vydali jsme se k autu kterým přijel. Sedla jsem si na místo spolujezdce a vyjeli jsme mně neznámým směrem.

Cestou jsem se dívala z okna a po nějaké době jsme vyjeli ven z města a jeli jsme lesem. Steve najednou zahnul mezi stromy až jsme nakonec dojeli na základnu někde hluboko v lese. Celou cestu byl ticho a na tváři si udržoval chladný výraz. "Jdeme." Řekl jen když zastavil uvnitř základny, kde bylo mnoho dalších aut. Když jsme vystoupili tak mi položil ruku na záda a vedl mne před sebou spletitým bludištěm chodeb až jsme došli ke dveřím s nápisem laboratoř. Dveře se otevřeli a stála v nich vysoká blondýna s černým kostýmkem a na rameni měla vyšitý červený znak. "Jsem ráda že jste to stihli. Už je na čase začít." Pokynula ať vejdeme a pak se mne ujaly dvě její gorily a připoutali mne ke křeslu. Podívala jsem se nechápavě na Steva a ten jen sklopil pohled. "Zatím můžete jít Kapitáne." Řekla ta žena a on odešel. Co se to sakra děje!?

"Zdravím tě Rebeco. Dlouho jsme se neviděly. Už to bude pět let." Poznala jsem, že se na konci usmála, ale já se na ni ani nepodívala. Mám sklopenou hlavu a udržuji si ledový výraz. Najednou mě drsně chytne za bradu a natočí mi hlavu tak, abych se na ni dívala. "To že sis myslela, že jsem mrtvá, neznamená že mě nemůžeš pozdravit holčičko! Jsem tvoje matka tak se tak chovej!" Plesk. Ta ženská mi dala facku! No nepovídej. "Jak chceš. Pěkně si nám u tatínka zdivočela. Profesore můžete začít." Řekla a s tím odešla z místnosti. Místo ní ke mně přistoupil, jak řekla, profesor a přivezl si i vozík, na kterém byly různé injekce a kapačka. Nic neříkal jen mi dal injekci do žíly a pak mi dal kapačku ve které byla červená tekutina. Fajn tohle bude bolet, nic na sobě nedej znát. To se ti řekne. Tělem se mi začala rozlévat tekutina a bylo to jako kdyby do mě někdo zabodal snad milion jehel. Když byla kapačka prázdná a já na sobě nedala skoro nic znát mi dal další, ale to už mi začaly stékat po tvářích slzy. Takhle se to opakovalo ještě pětkrát a já zažívala snad největší bolest v mém životě. Když to zkončilo tak mne někdo odnesl do prázdné cely, kde jsem si lehla do rohu a trpěla jsem bolestí.