Osobní asistent

10. část - Zachránce

Tma, všude tma. Najednou jsem uviděl malou osůbku, bylo to dítě s krátkými tmavými vlasy. Z očí se mu hrnula jedna slza za druhou. Proč brečí? Šel jsem k němu. Co? Co se to děje? To dítě jsem já. Byl jsme to já v osmi letech. Měl jsem na sobě šedou košili a černý oblek. Vím co je to za den, v ten den umřel můj starší bratr a já si připadal sám. Byl jsem tak moc sám. Od té doby už zde nebyl nikdo s kým bych se cítil tak dobře jako s ním. Nebyl tu nikdo, komu bych se tak moc otevřel. Romulus byl pro mě vším. Chtěl jsem aby se vrátil, chtěl jsem aby mě zase objal, když spadnu a řekl tím jeho klidným hlasem: „Neboj se, pokaždé když upadneš, budu tu abych tě zase zvedl na nohy," vždy se při tom usmíval a já byl neskutečně šťastný. Ať už to bolelo sebevíc, díky němu jsem na bolest zapomněl a užíval si příjemné chvilky s ním. Byl to on, kdo mě přivedl ke čtení a také k autům. To byli jeho zájmy, já byl jen malý kluk, co jej rád pozoroval. Vždy když mi předčítal, měnil hlasy postav. Byl jsem díky němu skutečně šťastný. Ale po jeho smrti mi zbyli jen oči pro pláč a spoustu modelů aut. Proto jsem se rozhodl, že se stanu úspěšným. Romulus vždy snil o tom, že bude mít stejnou sbírku aut, ale tentokrát už v reálné velikosti. To jen díky němu jsem studoval, jak nejusilovněji jsem mohl, učil se bojové sporty i když jsem v nich nebyl dobrý. Na bojové sporty byl můj bráška opravdový talent. Já byl totální jelito, ale i tak jsem to nechtěl vzdát. Chtěl jsem jej ve všem překonat.
Přišel jsem blíž ke svému malému já a objal jsem jej.
„Ničeho se neboj, bude to dobré, ta bolest přejde," řekl jsem klidným hlasem. Podíval se na mě.
„Tak proč brečíš Remusi," mé malé já natáhlo ruku, aby mi utřelo slzy, které se mi draly z očí. Nechápal jsem to, proč. Vždyť jsem už tuto bolest překonal.
„Nikdy si to nepřekonal," moje malé já. Vidělo mi až do duše. Vědělo, že tuto bolest stále nosím v sobě. Pevně jsem jej objal a snažil se potlačit slzy.
„Remusi!" zbystřil jsem a otočil jsem se. Mé malé já najednou zmizelo a já zde byl sám s tou obří dírou v mém srdci. Odkud přichází ten hlas? Čí je ten hlas?
„Remusi!" opět ten hlas. Utřel jsem si slzy. Komu ten hlas patří? Zní tak starostlivě. Ten kdo volá mé jméno se o mě nejspíš bojí. Otočil jsem se a viděl ke mě směřoval vysokého muže. Měl rudé vlasy. Kdo je to? To on volal mé jméno. Rychle se přibližoval, kdo je to? Někoho mi připomíná. Byl už jen pár kroků ode mě. Najednou mě ta osoba s rudou kšticí objala. Nechápal jsem, co se to děje.
„Remusi, prosím prober se!" Sora, byl to můj asistent Sora. Byl to on, kdo mě vrátil zpátky do reality.

„Soro,"řekl jsem a otevřel oči. Ležel jsem na zemi a Sora si opíral hlavu o mou hruď.
„Remusi!" usmál se a celý uslzený mě objal.
„Jsi v pořádku?" otázal se mě starostlivým hlasem.
„Ano jsem, ale je mi zima."
„Bodejť by nebylo, ležíš na zemi," jemně jsem setřel slzy z jeho andělské tváře. Podíval jsem se okolo. Byl tu Ame zvedal se ze země. Z nosu mu tekl pramínek krve. Nechápal jsem, co se děje.
„Když nebudu mít Remuse já, nebude ho mít nikdo!" vykřikl a rozeběhl se proti Sorovi. Můj rudovlásek se nenechal vyvést z míry, postavil se a čekal až na něj Ame zaútočí. Hravě zachytil jeho pěst. A jedním dobře nasměrovaným kopem do břicha jej uzemnil. Ame se opět ocitl na zemi. Sora se nad ním tyčil jako hora.
„Nech Remuse na pokoji! Jestli se ho ještě někdy dotkneš zabiju tě!" zařval hrozivě Sora. Poté přešel ke mě, vzal mě do náručí a odnesl do mě do auta. Bylo mi na nic. Nikdy by mě nenapadlo, že by mi něco takového udělal. Ame byl vždy milý a hodný muž. Nechápal jsem co se stalo. Sora nastartoval auto a rychle jel k našemu domu. Za pár minut jsme byli doma. Vystoupil jsem z auta a šel do obýváku. Sora mě následoval. Sedl jsem si na pohovku.
„Tak si pustíme ten film, ne?" otázal jsem se směrem k němu. Hlava se mi otočila o 45°. Sora byl rudý vzteky a hleděl na mě. Tvář do které mě udeřil začala bolet. Chytl jsem se za poraněné místo. Bylo horké a určitě celé rudé. Nechápal jsem, co jsem udělal špatně. Slíbil jsem mu, že se koukneme na film. Tak za co to bylo?
„To si děláš p*del! On tě málem zabije a ty mi řekneš: pustíme si film? Vysvětli mi, kdo je zač a proč ti ublížil!" řval na mě nepříčetně.
„Já..." nevěděl jsem jak začít.
„No?! Poslouchám!" křičel na mě. Jeho obličej pomalu nabíral stejnou barvu jako jeho vlasy.
„Ame mě vzal na večeři a pa k němu na kafe, přiznal se, že mě má rád a snažil se mě políbit, já utekl a řekl mu něco co se mu nelíbilo a zbytek si už viděl," koukal sem do země a jemně si mnul poraněné místo.
„Co si mu řekl?" otázal se mě.
„Já... řekl jsem mu, že jej nechci a že je to kvůli tobě. Řekl jsem, že je to kvůli tomu, že tě mám rád," Sora se usmál. Parva jeho obličeje se začala vracet do normálu. Jeho oči se lehce rozzářili. Že by mě měl taky rád? V hloubi své duše jsem doufal, že tomu tak je.
„Já tě mám taky rád Remusi," usmíval se tak, jak jsem jej ještě nikdy neviděl. Natáhl jsem směrem k němu ruce a on se mezi ně vtěsnal. Přitiskl si mě k sobě. Konečně jsem opět cítil jeho teplo. Po chvíli se odtáhl, otočil mě tak aby má záda byla přitisknuta k jeho hrudi.
„Teď se konečně můžeme podívat na ten film," políbil mě na krk a já se lehce zachvěl. Byl jsem moc šťastný. Sora se natáhl pro ovladač a pustil televizi, druhým ovladačem zapnul DVD přehrávač. V mém nitru se rozléval hřejivý pocit. Takhle jsem byl naposledy šťastný, když ještě žil můj bráška Romulus. Někdy bych mu o něm rád řekl, ale to je teď jedno. Právě teď se chci soustředit jen na jeho doteky.