Osobní asistent

19. díl - Přednáška

Společně s Hinou jsme přešli na určené místo. Fotograf nám řekl jak se máme postavit, Hina se pořád smála a jemně se ke mě tiskla. "Tohle je perfektní, jste překrásný pár," usmál se fotograf a několikrát nás vyfotil. Poté nám opět řekl, jak se máme postavit a opět nás vyfotil. Takhle to trvalo asi dvě hodiny, byla to nevýslovná otrava. Šel jsem opět do kabinky a převlékl se do svého oblečení. Poté jsem zamířil k Sorovi.
"Konečně konec," zasmál jsem se a přešel jsem k Sorovi.

"Dobrá práce," usmál se. Miluji jeho úsměv, vždy mi dodá sílu.

"Takže dneska už máme padla, že?" usmál jsem se.

"Bohužel ne, ještě nás čeká ta přednáška."
"Málem bych zapomněl. Chjo, mám hlad a chci domů!!!" zabědoval jsem.
"Neboj, už jen dnešek a zítřek a pak budeme jen a jen spolu," usmál se a pohladil mě po tváři.
"Dobrá, všem moc děkuji za účast a spolupráci, pane Yahiko fotografie vám pošleme do pěti dnů ke schválení," řekl fotograf.
"To by šlo, bohužel už musím být jinde, neshledanou," rozloučil jsem se a poté jsme všichni tři zamířili pryč.
"Stavíme se někde na oběd?" otázala se Hina.
"Jo to bychom mohli, co třeba pizza nebo sushi?" otázal se rudo-vlásek.
"Já mám chuť na italské špagety," usmál jsem se.
"A já na pizzu," řekl Sora s Hinou nastejno.
"Dobrá takže Itálie," společně jsme nasedli do auta a Moegi nás zavezl do nedaleké restaurace. Vystoupili jsme a zamířili do ní. Usadili jsme se ke stolu a za chvíli se zde zjevil číšník s jídelními lístky. Já jsem si vybral nějaký špagety a oba rudovlásci pizzu. Hned jak nám přinesli jídlo, oba dva se do jídla pustili. Bylo to jako stolovat s divokými prasaty.

"Nemůžete se chovat jako normální kultivovaní lidé?" otázal jsem se.

"Eeee asi bychom měli," řekla Hina smutně. Oba vzali příbor do rukou a snažili se jíst, bohužel ani to se jim nedařilo. Potom co jsme se najedli, jsem za všechny zaplatil a vydali jsme se ke mě domů. Ihned jsem se svalil na gauč, Sora si sedl vedle mě a Hina běžela do svého pokoje.
"Hino, připrav se za chvíli pojedeme do tvojí školy," zakřičel Sora.

"Taky bych se měj jít připravit," neochotně jsem se zvedl z gauče a zamířil do svého pokoje. Sundal jsem si oblečení a navlékl jsem si fialovou košili, šedou kravatu, černé sako a černé kalhoty. Upravil jsem si vlasy a v kapse jsem nahmatal flash-disk. Do kapsy u saka jsem si dal peněženku a poté jsem zamířil za Sorou. Měl na sobě bílou košili, černé kalhoty a černé sako, vypadal nádherně. Rozhlédl jsem se okolo a políbil jej. On se usmál a polibek mi opětoval. Po chvíli vyběhla Hina v školní uniformě. Byli to dlouhé žluté šaty, vlasy měla udělané do dvou copů.
"Sluší ti to," řekl jsem a společně se Sorou jsme se usmáli. Byla opravdu nádherná. Měla dokonalý úsměv, stejně jako její bratr.
"Tak jo, teď rychle do Ouranu," ušklíbl jsem se a všichni jsme společně vyrazili k autu. Celou cestu jsme mlčeli, tedy já a Sora, Hina nám pořád vykládala o tom, jak je nadšená z focení a jak se těší do školy a že doufá, že se stane modelkou, nebo úspěšnou právničkou, nebo doktorkou a nebo nejlépe úplně vším. Byla opravdu k nezastavení. Naštěstí jsme brzy dorazili ke škole, venku bylo pár studentů, většinou chlapci, všichni se tvářili mile a o něčem diskutovali. Vystoupili jsme a zamířili do budovy, v obřích dveřích však už stál Tamaki a tipuji, že kluci z hostitelského klubu. Přistoupili jsme k nim.
"Ahoj Tamaki," usmál jsem se.

"Ahoj Remusi," také se usmál.
"Dobrý den, pane Shintaro, slečno Shintaro," pozdravil je.

"Dobrý den, jmenuji se Sora, těší mě," usmál se svým širokým úsměvem a s Tamakim si potřásli rukou.
"Tamaki, také mě těší."
"Slečno Hino, Vás svěřím do rukou našemu hostitelskému klubu, toto je prezident klubu Yuza, toto je předseda Shimi, naše dvojčata Koko a Koroko, toto je Mouri a nakonec náš nejmenší Bunny," představil Hině všechny členy klubu. Ti se uctivě uklonili a okamžitě se začali věnovat naší rudovlásce.

"Dobrá a my teď zamíříme do přednáškového sálu," usmál se a nasměroval své kroky do prvního patra. Společně se Sorou jsme jej následovali. Začínal jsem být trochu nervózní, ruce jsem měl studené a třásli se, nohy mi ztěžkli a s každým krokem jsem měl pocit, že upadnu. Došli jsme do přednáškového sálu, Tamaki mě zavedl na pomyslné pódium a vše mi ukázal. Poté se omluvil s tím, že musí svolat všechny studenta a že přednáška začne za 15 minut. Ihned jak odešel, jsem se svezl na židli a ztěžka dýchal. Hlavu jsem si vložil do dlaní a přemítal nad tím, do čeho jsem se to pustil. V mého vnitřního rozkolu mě vytrhl až Sora. Položil mi ruku na rameno a usmál se.

"To zvládneš," pohlédl jsem na něj a v tu chvíli mě políbil. Polibek jsem mu s radostí oplatil. Bylo to jako by mi předal spoustu odvahy, jako by mi do žil napumpoval novou krev. Najednou jsem byl odhodlaný vše zvládnout, jak nejlépe to půjde. Byl jsem jako znovuzrozený. Studenti se začali scházet a usedat na místa v hledišti, netrvalo dlouho a sál byl plný. Nedovoluji si odhadovat kolik je zde lidí, možná kvůli tomu, že kdybych se podíval do publika a začal pátrat, zjistil bych, že jich je opravdu hodně a začal bych panikařit a to nechci! Zatřásl jsem hlavou a uviděl přicházet Tamakiho. Vzal si mikrofon a promluvil ke svým žákům.

"Dobrý den milý žáci, jsem rád, že jste dnes přišli. Rád bych vám všem představil našeho absolventa pana Yahika Remuse, který je majitelem mnoha podniků nejen v Asii," usmál se a ukázal směrem ke mě. Zhluboka jsem se nadechl, poté jsem vydechl a začal jsem mluvit.
"Dobrý den, děkuji pane řediteli za představení, takže jak již bylo řečeno jmenuji se Yahiko Remus, jsem majitelem Yahiko Records, také nakladatelství Yahiko a nyní i nakladatelství Murakawa a to není všechno, ale o tom až později," cítil jsem jak ten stres ze mě vyprchává. Najednou jsem se cítil sebejistý a odhodlaný vše zvládnout. Přednáška trvala více než hodinu a já jim mohl i názorně ukázat, jak jsem během svých školních let, skoupil značnou část skomírajících podniků mého otce a opět je dostal na nohy. Naštěstí mě nikdo nepřerušoval.
"Dobrá, to je asi vše, co bych vám řekl. Máte nějaké dotazy?" usmál jsem se. V tu chvíli vystřelili ruce mnoha studentů vzhůru. Trochu mě to vyděsilo, ale postupně jsem se probral tímto lesem rukou a doufám, že jsem dostatečně odpověděl na všechny jejich dotazy.