Ještě jsem sledovala, jak Rona zařadili také do Nebelvíru a dívala se na ty dva i poté, co se už usadili u svého stolu.
Albus Brumbál povstal. Usmíval se tak zářivě, že jsem měla pocit, že mě to za chvíli oslepí. "Vítejte!" prohlásil. "Vítejte v novém školním roce v Bradavicích! A než začneme s hostinou, rád bych vám ještě řekl několik slov, a sice: Vrták! Brekot! Veteš! Cuk! Děkuji vám!" A posadil se. Všichni tleskali a nadšeně křičeli. Ušklíbla jsem se a přidala se k tleskotu. Viděla jsem, jak se Draco vedle mě zamračil. "Brumbál je to nejhorší co tuhle školu mohlo potkat. Už chápu, co tím otec myslel." Zamračila jsem se, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Kousek od nás se vznášel Krvavý baron a tak nějak podivně chrčel, jakoby po tom jídle prahnul. Celkem tím děsil pár nováčků, co sedělo u něj. Znovu jsem zabloudila pohledem k Nebelvírskému stolu a viděla, jak se všichni jejich studenti znechuceně odvrací od skoro-bezhlavého Nicka, který právě ukazoval, proč se mu říká "bezhlavý." Nick jim něco vykládal a Harry s Ronem se otočili k našemu stolu. Zřejmě se dívali na Krvavého barona. Pak se podívali na mě a já se na ně usmála. Harry mi úsměv oplatil, zato Ron se zamračil a zadíval se do talíře, kde se po chvíli objevilo jídlo. Takovou hostinu jsem vživotě neviděla. Tiše jsem se pro sebe zasmála, když jsem si představila, jaký výraz by měla naše sousedka, kdyby tu teď byla.
Naše sousedka, Locika, byla moták, ale přesto moje kamarádka. Naše rodina se s ní moc nebavila. Sice uznávali čaroděje z mudlovských rodin, dokonce i mudly, ale neuznávali motáky. Takže jsem se většinou v noci vyplížila ven a pak za ní. A ne, není na mojí kamarádku moc stará. Je jí 13. A žije sama. Má totiž příšerné rodiče, další z důvodů, proč se s nimi naši nebaví. Chodili do Mrzimoru a jsou to bývalí Smrtijedi. Její rodiče jí dost využívají, udělali si z ní něco jako služku. Tak jí taky pomáhám a aspoň se má s kým bavit. Je dost výbušná a dokáže být pěkně otravná, ale jinak je to fajn holka.
Sklonila jsem hlavu ke všemu tomu jídlu a přemýšlela, co z toho si dát. Nakonec jsem si naložila trochu pečeného kuřete a bramborové kaše. Všichni studenti kolem debatovali, jen já tam seděla jako pecka a jen přemýšlela. Můj život se teď pěkně změní.
Celou dobu, co nám naši vypravovali, jak je to v Bradavicích úžasné, a jak je Zmijozel příšerný, jsem byla přesvědčená, že půjdu do Nebelvíru. A teď? Skončila jsem ve Zmijozelu a přátelé, které jsem si stihla získat, jsou v Nebelvíru. Prostě moje štěstí.
"Země volá Chloe," uchechtl se Malfoy. Zamrkala jsem a otočila se k němu. "Už tu je dezert," řekl, zatímco si vzal pistáciovou zmrzlinu. Rozhlédla jsem se po zákuscích. Ani jsem snad nevěděla, že jich tolik existuje. Natáhla jsem se k jedné misce a začla jíst jahody. "Tak povídej," otočil se ke mně Draco. "Co?" "No, jak jsi se dozvěděla, že jsi čarodějka," vysvětlil Draco. "Hm.. sestry mě hrozně naštvaly a já na ně shodila skříň," rovzpoměla jsem se. Tomu se Draco zasmál. I já se trochu pousmála.
FLASHBACK "Nikdo tě nemá rád." "Jsi tak ubohá!" Moje dvě sestry, Ella a Emma nade mnou stály a vysmívaly se mi. Nejradši bych se zvedla a jednu jim vrazila, ale potom, co si ze mě udělaly boxovací pytel, jsem prostě neměla sílu. Všimla jsem si, jak se skříň, která stála kousek od nich, trochu zakývala. 'Panebože, ať na ně spadne, prosím!' Vytřeštila jsem oči. Sestry si toho zatím nevšimly, ale skříň se začala naklánět čím dál víc.. viděla jsem, jak se vytahují šrouby, kterými byla přimontována ke zdi, a na zem padá pár skleniček. Teprve tehdy si začly uvědomovat, že je nejspíš něco špatně. Otočily hlavy ke skříni a stačily jen krátce zaječet, než se na ně svalila.
Ten den byly rychle převezeny do Nemocnice svatého Munga, kde jim museli spravit rozdrcené kosti. Tím byly na mě naštvané ještě víc, protože rodiče mi nevynadali. Pouze se radovali z toho, že jsem konečně provedla nějaké kouzlo. KONEC FLASHBACKU
Znovu jsem se zadívala na talíř, který byl už prázdný a profesor Brumbál znovu vstal. "Ehm - teď, když už jsme se všichni najedli a napili, ještě několik slov. Při zahájení školního roku bych vás chtěl upozornit na několik věcí. Žáci prvního ročníku ať si pamatují, že do lesa na školních pozemcích je všem studentům vstup zakázán. A někteří z našich starších žáků udělají dobře, když si to připomenou také." A Brumbál zalétl pohledem k Nebelvírskému stolu. Podívala jsem se tam také a zjistila, že se Fred s Georgem vesele šklebí. "Dále mě požádal školník pan Filch, abych vím připomněl, že v přestávkách mezi vyučováním není dovoleno provozovat žádná kouzla. V druhém zářijovém týdnu proběhne famfrpálová kvalifikace. Každý, kdo má zájem hrát za mužstvo své koleje, ať se přihlásí u madame Hoochové. A nakonec vám musím oznámit, že v tomto školním roce je každému, kdo nechce zemřít velice bolestivou smrtí, přísně zakázáno vstupovat do chodby po pravé straně v třetím poschodí." Zamračila jsem se. Pár lidí se zasmálo, zřejmě v domění, že je to vtip. Co tak nebezpečného tu může být, že nás to tu může zabít? "A teď, než půjdeme spát, zazpíváme si ještě školní hymnu!" vyzval nás Brumbál. Zlehka mávnul svou hůlkou a z ní vylétla zlatá stuha, vznesla se vysoko nad stoly a jako had se zkroutila v slova. "Každý ať si zvolí svou oblíbenou melodii," řekl Brumbál, "a zpíváme, teď!" A hned na to jsem spolu s ostatními začla zpívat/vyřvávat:
Bradavice, Brada Bradavice, každý z nás chce vědět víc, než ví, ať jsme ještě hloupí jelimánci, nebo nám už vlasy šediví. Našim hlavám může nejvíc prospět, když se tady něco naučí, teď je v nich vzduch a spousta much, prachu a starých pavučin. Učte nás všecko, co za to stojí a co leckdo z nás už zapomněl, pomozte nám a každý sám zvládne víc, než by vůbec měl.
Skončila jsem poté, co většina studentů měla už dozpíváno, ale zdaleka jsem nebyla poslední. Harry s Ronem otvírali pusy ještě další minutu a nakonec už zpívali jen Fred s Georgem na melodii velice pomalého smutečního pochodu. Brumbál jejich poslední verše dirigoval svou hůlkou, a když konečně skončili, přidal se k těm, kdo tleskali nejvíc. "Ano, hudba," řekl a utíral si oči. "Větší kouzlo, než na jaké se kdo z nás zmůže! A teď už na kutě, a klusem!"
Prvňáčci, tedy já a pár dalších studentů, jsme se vydali za Zmijozelskou prefektkou - Angelou Grey. Byla to vysoká dívka s černými rovnými vlasy a přísnýma šedýma očima. Šli jsme přes slavné měňavé schodiště, ale místo cesty nahoru, kterou nám popisovali doma, jsme šli dolů, do sklepení. Angela se pak zastavila před holou kamennou zdí. Pak si odkašlala a pěkně nahlas, abychom jí všichni slyšeli, pronesla heslo: "Mudlovská havěť!" Zamračila jsem se, když se po tomhle hesle otevřely tajné dveře ukryté ve zdi. Přemýšlení nad děsnými hesly přerušilo, když jsem spatřila místnost za zdí.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Vypadalo to doslova jak palác. Musela jsem přiznat, že se mi to líbilo mnohem víc než to, co mi popisovaly sestry. Ještě ke všemu tu bylo zelené světlo. Nejspíš jsme se tedy nacházeli pod jezerem. A ten chládek byl taky úžasný. (pozn. Aut. jestli se vám nenačetl obrázek je to škoda, protože je naprosto boží♥)
"Dívčí ložnice jsou po schodech vpravo, klučičí vlevo. Dobrou noc," řekla chladně Angela a odešla po schodech vpravo.
Ani jsem si neuvědomovala, jak zářivě jsem se usmívala. Otočila jsem se na Draca, který stál kousek za mnou spolu s Crabbem a Goylem. "Tak dobrou," zamávala jsem a okamžitě jsem zmizela v dívčí ložnici za dveřmi s cedulkou I. ročník.
Ať si matka s otcem říkají co chtějí. Zatím to vypadá, že klobouk vybral dobře.
