Bolest, ta slast,
Na duši mast.
Ta krása, volnost,
Nikdy není dost.
Plíšek z oceli,
Bolest zacelí,
Pocit úlevy,
Rychle dostaví.
Kapka krve,
sjíždí ze mne,
dech se zastaví,
Tep zpomalí.
Vznikají další jizvy,
na mém jemném těle,
špatné vzpomínky mizí,
pěkně mě to bere.
Droga se z toho stala,
a ne kdovíjak malá,
už to není žiletka,
ale kamarádka.
Každá jizvička,
je sice maličká,
ale tajemství má jedno,
a skrývá se v tom někdo.
První nejistá,
máma odešla,
druhá silnější,
nic mě netěší.
Třetí se vryla do paměti,
„Milovala jsem tě, tati"
Čtvrté táhnutí ocelí,
Přátelé mě opouštějí.
Pátá už jen z rutiny,
plíšek zajíždí do žíly,
hlouběji než obvykle,
úleva je nezvykle,
větší.
Při šesté se ztrácí víra,
moje babička umírá,
sedmá se vrývá,
každodenní dřina.
Přetvářka bolí,
Osmá jizva se hojí,
Nikomu už nesmím věřit
S devátou se musím smířit.
A tak jizva po jizvě přibývá,
Malé sebevědomí ubývá,
Je menší a menší,
Až úplně skončí.
Ale v moment se mi život mění,
Je to zázrak nebo snění?
Co víc bych mohla chtít,
Než potkat ho a začít žit?
Další jizva nebude,
Moje duše slibuje.
