Hodil mne do jámy plné hadů,
kteří mají tělo hrůzných jedů.
Byla jsem ta, před kterou se klaněl,
ta, před ketrou tajemství neměl.
Byla jsem jeho Paní, Výsost nejvyšší,
znala jsem jeho nejtemnější zátiší.
Byla jsem jeho královna a on můj král,
...tak to teda rád říkával.
Teď se tu dusím mezi hady,
kteří mne už naplnili svými jedy.
Čekám a umírám za svitu měsíce,
už mi zhasíná života svíce.
Slyším smrt, jak se přikrádá,
ona mne nesnáší, nemá ráda.
Nechá mne trpět jak nejvíce jde,
jsem chromý kůň, co za chvíli pojde.
Jsem na dně, pod nohami zem,
pálí mne, spálí v prach jen.
Žhnoucí uhlíky přinutí mne zvednout hlavu,
roztáhnout křídla v ukrutém hávu.
Pomalu opouštím vězení svoje,
jedovatí hadi pouští tělo moje.
Letím vzhůru ke světlu do dálky,
jen aby mne někdo opět vrhl zpátky.
