MAGIE

Prolog - před dvouma týdny

Od chvíle kdy se Harry utkal v souboji se samotným Pánem zla, neuplynulo ani několik hodin. A světlo, již večerního slunce, oplývalo rozbořená cimbuří hradu. Na severní veži se na něm zaleskla helma jednoho z obřích gurgů, který ležel nedaleko od ní s rozmázlou lebkou o hradby. Paprsky proplouvaly i hlavní branou, která byla rozevřena v zápalu boje dokořán. A dosahovaly až před velkou síň v níž to vypadalo podobně jako na hradbách a nádvoří. Tam se povalovalo nespočet mrtvých, či poraněných spojenců a nepřátel.

Nikde však nebylo ani stopy po radosti na straně vítězů, většina z nich seděla právě uvnitř rozbořené velké síně. Oplakávali své nebohé zesnulé, pomáhali svým zraněným blízkým, nebo jen znaveně ulehali podél stěn a převrácených lavic. Harry patřil k oněm smutným a zdeprimovaným usazeným na podlaze. Nepřemýšlel však nad smyslem bytí a o smrti přátel, jako ostatní. Již od momentu kdy v něm Voldemort zabil kus svého já, se cítil velmi zvláštně a z nepochopitelného důvodu se myšlenkami stále víc přibližoval onomu vystrašenému blondýnovi sedícímu s rodinou na druhé straně místnosti. Najednou se mu zdál jaksi pohlednější. Svým způsobem rostomilý, jak tam tak seděl v obětí své matky a uklidňován tupými kecy svého velectěného otce. Jeho pleť se bledě třpytila v odlescích právě oněch jasných venkovních paprsků. I jeho vlasy jako by se Harrymu vysmívali že se jich nemůže dotknout. Na pohled tak hebké a na dotek jistě ještě jemější. Stáletu zářily stříbrem s odleskem zlatých plamenů. Pohled na něj byl opravdu obdivuhodný, i přesto že byl celý od prachu z boje.

Jaktože si toho nikdy nevšiml? A nad čím to právě uvažuje? Neměl by být smutný? Oplakávat přátele? Pomáhat odklízet zbořelé části hradu? Proč se zas chová jako idiot?! Vždyť se s Malfoiem tak dlouho nenávidí...

Ty zlaté plameny ješ blondýnovi zdobily jeho rozcuchané vlasy, se nyní odrážely i v jeho očích. Harry se zjevně zamyslel až na příliš dlouho. Draco vycítil jeho pohled, a udiveně, ba až vystrašeně zíral Harrymu do tyrkysových očí. Evidentně ho to až příliš překvapilo, jelikož si takto do očí bezpřestání vydrželi koukat něco málo přes deset minut.

Šedá nakonec přemohla zelenou, jak se blondýn s nadzdvydnutým obočím pousmál když se Harry s zamyšleným výrazem otočil. Upírajíc svůj pohled na druhý konec síně, stranou od rozbořených lavic kde v koutku seděli právě Malfoiovi. Bylo ironií že ikdyž vlastně patřili mezi smrtijedy, vyhřívali se teď v záři slunečních paprsků. No zkrátka Malfoiovi. Pomyslel si brunet.

Rozjímání nad hádkami s blonďákem, a vůbec celou jeho mynulostí však nemělo trvat dlouho. Ginny totiž starostlivě obcházela kolem, zoufale se pokoušela bruneta najít a její ječivé vypísknutí ho vytrhlo z tranzu natolik, že při zmateném pokusu zvednout se, mu podklouzla ruka o kterou se opíral a on upadl obličejem na kameninovou podlahu.
„Harry! Tomu neuvěříš co se stalo! Musíš se mnou..."
Její jekot mu drásal uši.

Jen něco zabručel a pomalu se zvedal a držel se za naražený nos.
„Notááák!" zakňourala a táhla ho zběsile za rukáv druhé ruky.
Brunet jen bolestně zasténal a postavil se , mnoucí si kořen nosu. Ginny se rozutekla a vlekla ho za ruku na druhou druhou stranu místnosti k hloučku okolo Fredova mrtvého těla.

Když byl silou donucen dojít až tam, ostatní Weasleyovi se rozestoupili aby mu nebránili ve výhledu na ošetřovatelku - madam Pomfreiovou, klečící u hlavy zesnulého Weasleyho. Harry se jen zarmouceně a zmateně koukal na zbytek Fredovi rodiny. Nechápal o co jim šlo, Fred byl přece mrtvý a na to žádné protikouzlo neexistuje.

Když se na něj madam Pomfreiova zahleděla a spatřila jeho nicnechápající výraz, jala se vysvětlování.

„George nám pravě zdělil, že si vzpoměl, že před bitvou na ně Fred použil zbitek z lahvičky FelixFelicis kterou ve čtvrtém ročníku ukradli z kabinetu profesora Snapea. Takže pokud byl ten lektvar správně namýchaný, jakože v případě profesora snapea určitě byl, a jestli nebyl prošlý. Je tu určitá pravděpodobnost že mladý pan Weasley možná nezemřel."

"Jak to jako myslíte možná?" Zeptal se opatrně Harry. Nechápaje nic z toho co mu ošetřovatelka řekla.

"No.. Jakože tak, že mladý pan Weasley buďto vůbec nebyl zasažen kletbou Avada kedavra, a tudíž byl pouze smeten magickou silou která ho minula. A omráčen jí. Či ho zasáhlo buď jiné podobné kouzlo, nebo její nepovedená obdoba. Která ho dočasně zcela paralizovala. Nebo ho dostihly nežádoucí účinky prošlého FelixFelicis a má dočasnou, nebo ůplnou otravu...
Nebo se jeho bratr mýlí a on opravdu zemřel vinou Avady."
Snažila se stručně říct madam Pomfreiová. Jelikož však její suchá lékařská terminologie byla až příliš vštípená, nedokázala to říct jasněji.
Ale brunet to chápal, taky měl někdy problém Hermioně normálně vysvětlit některé pojmy ve famfrpálu. Zkrátka a jednoduše se mu pokoušela říct že "nevíme jestli se Fred ještě někdy probere, ale je tu malá šance že není tak úplně mrtvý".

Nedalo by se říct že z toho byl Harry úplně nějak extra potěšený, ale předci jen to byla dobrá zpráva. S dvojčaty za ty roky ztrávil docela dost času a oblíbyl si je. Byl rád že George má alespoň nějakou šanci na to že se jeho milovaný bratr vrátí vědomím zpět. Ať už bude v jakémkoliv stavu.

Postupně obejmul všechny Weasleyovi a pogratuloval jim k , podle jejho názoru, plané naději na Fredův návrat. George byl tak rozrušený že se mu znovu rozbrečel na rameni. Jeho vzlyky se linuly jeho hlavou jako miliony jehel zabodávajících se mu do spánků. Mrzelo ho to. Měl svým způsobem všechny z Weasleyových jako svou rodinu, a tak ho bolelo že mu teď jedno z dvojčat plakalo na rameni a potichonku, skoro neslyšně šeptalo, že ono může za smrt svého bratra. A že měl umřít radši on.

Harry nevěděl jak George utěšit, záleželo mu na něm. Ale nebyl jeho matka, nevěděl co má dělat.
Paní Weasleyová naštěstí zahlédla, přez manželova ramena, jeho o pomoc žádající pohled a setřela si slzy. Odstoupila od zesmutnělého Arthura a došla k brunetovi.

Hladíc po potem mastných vlasech svého syna, si přesunula Georgovu hlavu na své rameno. Hned poté věnovala Harrymu děkovný úsměv.

Harry jen bezmyšlenkovitě pokýval hlavou a zašeptal k ní tiché "děkuji".
Se slovy útěchy se potom šel posadit směrem na své mýsto ke zdi.

Jak tam tak seděl znovu pozorující blonďatého chlapce naproti. Který taky ležel své matce na rameni, přemýšlel jaké to asi pro George je.
Někdy měl pocit jako by jejich bratrská láska byla nejsilnější na světě. Dvojčata spolu trávili prakticky všechen čas. Smáli se spolu, plánovali spolu, žertovali spolu. Někdy by dokonce mohl odpřísáhnout že s polu chodí i na záchod. Občas se mu zdálo že jejich hranice mezi bratrskou a opravdovou láskou není skoro žádná. Nebo si to jen myslel.

Zrovna v tuhle chvíli kdy zase nevědomky pozoroval naproti sedícího zmijozela, se mu všechno jevilo jako sen. Nedokázal si představit jak by to asi muselo být pro Weasleyovic dvojče těžké pokud opravdu miluje svého bratra... jakkoliv. Momentálně totiž nedokázal myslet na nic. Jen na ůnavu. Odlesk platiny ve skoro, přez paprsky, bílích vlasech. Které vyděl pod výčky. Na to jak pohodlný je ten utržený sametový přehoz, přepadlý přez lavice u zdi o kterou se opíral. A na to jak by to asi vypadalo kdyby Hagrid jezdil na malém třpitivém a růžovém jednorožci po obloze nad Bradavicemi. A pokřikoval: "Koupil jsem si nové bombarďáky! Kdo chce nové bombarďáky? Bombárďáky na prodej...".

A s touto vzkutku nadmíru veselou, a možná i trochu střelenou myšlenkou, toho dne usnul. Zasloužil si to. Byl přepracovaný, přece jen porazil Pána zla. A Draco se na něj podíval...