MAGIE

déšť 1/2

Byl už večer, když se venku v prudkém dešti rozezněly hromy. Blesky zářily na nebi a utvářely tak zvláštní útvary stínů všude po krajině. Pod rouškou tmy se rozvířila zuřivá bouře a v prázdném Doupěti tak utvořila tajemné ticho.

Tedy.. v skoro prázdném Doupěti. Harry ležel na posteli v Ronově a od jisté doby i jeho pokoji. Byl naštvaný. Teď měl spolu s bystrozory lovit přeživší smrtijedy a odvádět je do Azkabanu. Ale byl zavřený tady, pryč od okolního dění. Jenom proto, že když byl minule na misi spolu s Ronem, nedával pozor a smrtijedi je zajali. Nebýt George který v čas zareagoval, byl by z něj teď mastný flek na podlaze nějaké opuštěné chalupy. Nesnášel Keingsleyho, který přímo zuřil vzteky když je všechny George přemístil zpátky před doupě. Jako by to že jsou zpět bylo něco strašného. Jenom kvůli jeho chybě prý mise nevyšla. Taková blbost. Keingsley vůbec netušil co se tam stalo, nevěděl že to nebyla jeho vina.

Mohl za to ten záblesk.

Bylo to zrovna ve chvíli kdy se všichni přemístily do okruhu padesáti metrů od jejich cíle. Úkrytu Smrtijedů. Lehce se zapotácel, když dopadl na místo. Byla to teprve jeho druhá výprava od jejich vítězství v Bradavicích a tak mu dělalo stále problémy zůstat v plné síle. Přemístili se do hustého lesa, poblíž kameninového výběžku směrem k moři. Rozhlédl se aby se líp zorientoval, když ho zničehonic zase rozbolela hlava. Jizva mu začala cukat bolestí, zrovna v momentě, kdy George navrhl aby se rozdělili. Nic nenamítnul, protože ani nemohl. V hlavě mu začalo třeštit. Než se bolest alespoň trochu umírnila Ron jen něco zamumlal jeho směrem a spolu s Georgem znovu zmizeli. Po nich tu zbylo jen zvučné "puf", které se také ihned vypařilo a Ronovy hodinky, které mu asi sklouzly z ruky při dopadu na zem.
Byl tu sám a nevěděl co dál. Popadl hodinky a vydal se tedy podívat na konec lesa, kde stál ten kamenný výběžek do moře. Tam měla podle plánu, který se také moc dobře nepochytil, stát ona stará chalupa.

Procházel lesem se stále větší bolestí hlavy, která se každým krokem stupňovala. Pod botami mu praskala jedna větev za druhou a ze ztichlého okolí měl pocit jako by ho stále něco sledovalo. S tichým zapraskáním se otočil, ale v zatmělém keři za ním se usadil jen drobný drozd. Oddychl si a snažíc se co nejpotišeji našlapovat, se mu povedlo dojít až k té polorospadlé budově.

Těsně před ní nakrčeně obešel verandu a opatřně, téměř neslyšně se prodral kamenitým vřesovištěm, až k zadnímu vchodu. Tam měl podle domluvy čekat na prchající smrtijedy. Opřel se tedy o stěnu a čekal na jejich příchod. Jak tam tak stál, měl čím dál tím nepříjemější pocit, že ho stále někdo, nebo neco pozoruje. Rozhlížel se kolem, ale pořád nikde nikdo. Právě začalo vycházet slunce a oslňovalo ho natolik, že i kdyby se snažil sebevíc, proti slunečním paprskům by stejně nic neviděl. S tím svitem slunce, si znovu uvědomil tu nesnesitelnou bolest hlavy. Zahleděn k východu s hučením ve spáncích se pomalu odporoučel k zemi.

Pak už si nic moc ostře nevybavoval. V jeden moment měl před očima jen temno, pak zaslechl pláč a hlasy. Oba dva patřily ženám, jedna z nich měla dlouhé blond vlasy a bledou peť. Od někud jí znal ale nevybavoval si odkud, jen věděl že ji měl spojenou se zlem. Ta druhá byla oblečena v polořozstřhaných šatech a obličej měla zamazaný, plný jizev. tahle černovláska mu také byla povědomá. Hákovitý nos, úzké rty a kyselý výraz mu však nijak víc neporadily v rozpoznání, stejně jako u první z dam. Tyhle "ženy" se však hádaly o nějaké dítě. Přesněji řečeno takhle spětně měl pocit, jako by tím dítětem byl on sám. Celý jejich dialog vyslechl z poza dřevěných mříží dětské postýlky. Nevěděl kolik mu tam mohlo být, neuvažoval zcela jasně. Vnímal jen nesnesitelnou bolest a řev těch dvou "žen". Blondýna ječela něco ve smyslu že jí ho nedá a obraně se chytla postýlky. Harry s ní v duchu souhlasil i když si to v ten moment moc neuvědomoval. Žena s křivým nosem však vytáhla hůlku a v momentě, kdy se chystala pronést vřažedné zaklínadlo, by jí už téměř poznal nebýt toho...

Ron s ním třásl bezmála ještě dvě minuty potom co se probral. Harrymu ještě stále třeštila hlava a tak plně nechápal co na něj řve. Jediná slova která dokázal rozpoznat byly "vole", "kreténe" a "smrtijedi!". Tohle poslední slovo v něm dokázalo vyvolat okamžité uvědomění. A tak i přez to že si byl vědom toho že mu Ron neustále nadává, se zapřel o jeho rameno a pokusil se co nejrychleji zvednout na nohy. Z pudkého slunečního světla se mu ale znovu zamotala hlava. Ve snaze uělat několik kroků zakopl a podařilo se mu se sebou na zem strhnout i Rona.

Ze zbytku mise už měl jen další útržky. Přiběhli k nim smrtijedi. Sebrali jim hůlky. Smály se... Rachot, padající dříví. Půlka smrtijedů omráčená. Jeden upustil jejich hůlky. George bojoval s jedním z nich. V nestřežený okamžik se protivník přemístil. Zrzek k nim přiběhl, sebral ze země jejich hůlky, prudce je oba čapl za rukáv a otočil se na patě.

Hrryho něco za pupík protáhlo až před dům Weasleyových. Když dopadl na půdu jejich zahrady znovu se skácel k zemi. Pak se k němu přiřítila Paní Weasleyová a společně s Ginny ho dotáhly do obýváku. Ronovi do domu pomohly George s Arthurem. Všichni se jich začali ptát na otázky, ale brunet mlčel a tak dvojče prohlásilo ať je nechají chvíli vydechnout. Ron a Harry byli společně usazeni v obíváku na gauči. Mezitím Molly letaxem telefonovala Keingsleymu na ministerstvo, že dorazily a jsou v pořádku. Ron a Harry sedíc naproti sobě si vyměňovaly rozdílné pohledy. Harry se Ronovy snažil co nejvlídněji naznačit že za to nijak nemůže a že ho to mrzí, jenže zrzek byl samozřejmě až moc naštvaný na to aby to na Harrym poznal. Jediné co vyděl a taky evidentně vidět chtěl, byl brunet jak se na něj posměšně mračí a pokouší se si pro sebe zabrat co největší plochu pohovky. Takže naproti němu ulehl se zkříženými pažemi na hrudi a nenávistně ho propaloval pohledem.