Flame thrower

Xiumin- 둘

Mohly být přibližně tři hodiny odpoledne, když jsem dokončil úklid svého bytu a usadil se k notebooku.
Tohle odpočívání mě nebavilo, ale byl víkend a já nemusel do práce. Jelikož mi zabíjení lidi nevydělává, chodím i do normální práce jako ostatní. Vystudoval jsem psychologii a tak jsem většinu času seděl s lidmi, zatímco se oni svěřovali s problémy. Vlastně jsem tu práci nenáviděl, ale podle okolí jsem jí dělal dobře. Kdo by si pomyslel, že ten hodný doktor zabíjí po večerech lidi?

Jako obvykle jsem si kontroloval své oběti na soukromém počítači, ale nic se neměnilo. Ještě mi zbýval jeden člověk. Většinou jsem dělal to, že jsem si o dané osobě zjistil osobní informace, poté je sledoval a fotil, no a poté zabil. Byli to zcela náhodní lidé a právě to bylo na mé práci tolik vzrušující. Ono to není tak, že za to opravdu nic nedostanu, vlastně mi za to někdy platí, ale abych neriskoval podezření, chodím i do normální práce.

Můj zrak se znova upnul na jméno v mém notebooku. Cha Hyemi. Žena, která pašuje drogy z Číny do Busanu, kde je následovně prodává v klubech. Je sobecká, ničí životy ostatním a ještě z toho vydělává. Tohle nezůstane bez trestu. 

Chvíli jsem usilovně přemýšlel nad svou taktikou, ale jakožto obyvatel Seoulu jsem nemohl udělat nic jiného, než zavolat. Ve svých kontaktech jsem vyhledal číslo se známou tváří na fotce a trpělivě vyčkával, až se osoba z druhého konce ozve. 

,,Ty ještě žiješ?" byla první věta, která se ozvala z telefonu a já se nemohl ubránit drobnému úsměvu. 

,,Oh Sehun, potřebuji tvou pomoc," odvětil jsem a zaslechl smích mladšího. 

,,Hyung je v nesnázích?" položil mi další dotaz. 

,,V počítači tě bude čekat složka, zbav se té ženské do týdne a ať o tobě ani neslyším," dal jsem mu přímý rozkaz, jako by to bylo něco běžného a slyšel, jak si mladší mumlá cosi pod nosem. 

,,Zabíjet ženy není ve tvém zvyku, hyung, co se děje?" 

,,Ty máš dnes nějakou zvídavou náladu Sehune, ujisti se, že o ní máš nastudováno a běž spát," řekl jsem, jako bych byl jeho starostlivá matka a hovor se slovy ,,hodně štěstí" ukončil. 

Sehunovi jsem věřil, co se týkalo kvalitně splněné práce a nikdy jsem o jeho schopnostech nepochyboval, ale občas jsem si říkal, že na devatenáctiletého chlapce po něm požaduji až příliš. Lidé v jeho věku studují vysoké školy a jejich prioritou je vzdělání a úspěch, jenže Oh Sehun nejen studoval a do noci se učil, ale zároveň si i lámal hlavu nad mými požadavky a úkoly, které se musely splnit. Jsem jenom jeden člověk, jedna osoba a nemůžu se pohybovat kde se mi zlíbí a tak nezbývá nic jiného, než ho sem tam o něco požádat. Oproti svým vrstevníkům měl Oh Sehun něco, co ostatní postrádali, a byl to smysl pro detail. Dochází mu sice malé věci, ale mají významnou váhu pro naši práci. 

Možná bych mu měl dát chvíli pokoj, ale sám vím, že něco takového je nepřijatelné. Počet sebevražd v Jižní Koreji stále přibývá a jelikož většina bývá neúspěšných, musím se o to postarat já. Čím více sebevrahů, tím méně sebevrahů. V tomto případě by to bylo čím více vrahů, tím méně sebevrahů.

Možná jsem přemýšlel až příliš, protože mě zarazilo, jak dlouho jsem tupě posedával před notebookem a nic nedělal. Ztráta času, pomyslel jsem si a energicky se vyšvihl z křesla. Možná bych měl jít na chvíli ven a odreagovat se od každodenního sezení před počítačem. Aniž bych si určil cíl své výpravy, začal jsem se oblékat do svého oblíbeného kabátu a opustil teplo domova uzamčení dveří. Zima byla v Seoulu krutá. Vítr mě bil do tváře i přes šálu objímající můj krk a společně se zanecháváním stop ve sněhu jsem mířil kdovíkam. Nad ničím jsem nepřemýšlel, pouze jsem následoval jakýsi instinkt, kam bych měl teď zatočit a kde zastavit. I přes nepříjemnou zimu bylo venku plno lidí a tak mi samota nehrozila, což mě vlastně ani netěšilo. Neměl jsem nikdy potřebu s někým žít, přátelit se ani navazovat jiné vztahy, nepřipadal jsem si osamělý, i když jsem osamělý byl. 

-

Mohl jsem kráčet minuty, hodiny, dokud jsem se nezastavil a neuvědomil si, kde to jsem. Ano, kde to jsem...

Překvapeně jsem zamrkal a nestačil se divit, když jsem se ocitl na neznámém místě, na kterém jsem doposud nebyl. Za svých dvacet sedm let života jsem nikdy nepoznal celý Seoul a právě teď jsem se za to proklínal. Byla už tma a nebýt pouličních lamp, asi bych ztratil svou naději v to, že se dostanu domů. V tom jsem ale přimhouřil oči, když se můj zrak setkal se siluetou postávající na zábradlí mostu. Zatajil se mi dech, jakmile mi celá situace proběhla hlavou a já si uvědomil, čeho jsem právě svědkem. V krvi se mi hromadila dávka adrenalinu, která mě popohnala kupředu a donutila mě na neznámou siluetu vykřiknout. 

Surprise suprise

Ono to ještě žije

!§!!!§§!!§§

Dnes je velice významný den. Jsem rok na wattpadu :---) nebo spíše rok na tomto účtu, whatever, ale i tak je to moje první výročí a to se počítá xdd Rok na wattpadu a dva dokončené příběhy, což možná není moc, ale musíte uznat, že na mé poměry je to nadlidský výkon!

Co se dělo během těch tří měsíců, kdy jsem tu nebyl? Vlastně nic, jen jsem byl silně nemotivovaný a stále jsem, ale nemohl jsem se jen tak neozvat na výročí *i když by si toho nikdo nevšiml*- to jen dokazuje, jak dobrý člověk a obecně dokonalý jsem. 

Chyběl jsem vám alespoň? Samozřejmě, že ano, určitě jste na mě mysleli každý večer před spaním, pcheee. A určitě vám chyběla má sebeláska♥ 

Snad teď budou vycházet kapitoly častěji a do vánoc tenhle blábol dopíšu, ale nic vám nemůžu slíbit. 

Dets all tak zase čau