Jsem jiný

Balíček

Je tu nový den. Ptáci zpívají a sousedovi psi znovu štěkají kolem. Smutně jsem pohlédl skrz okno.

„Někdy bych si přál být z tohohle světa" Smutně jsem si povzdechl a otočil se zády k oknu. Naštěstí je sobota, takže se nemusí do školy, ale nejsem jeden z těch co by někam chodili ven. Jsem věcně zavřený sám doma, protože jedině takhle nikomu neublížím. Z mých myšlenek mě vytrhl zvonek.

„Někdo zvoní.. a na mě?" Srdce mi začalo bít. Znovu se okolo mne začal zvedat ten zvláštní pocit. „Klid Tae.. klid" Došel jsem ke dveřím a podíval se skrz kukátko. Opravdu tam někdo stál. Pomalu jsem otevřel dveře.

„Vy jsteee.. Jeon Jungkook?" Chlapík předemnou se zeptal a já záporně zakroutil hlavou. Něco hledal v tašce, takže teprve, když se mi podíval do tváře, tak ztuhl. Ruce se mu třásly, když sahal do té jeho tašky. „Js-em tu protože má.. balíček a-a-a já nevím kde bydlí" Když mi balíček podával, tak sklopil hlavu. Natáhl ke mě ruce a třásl se.

„Předám mu to" Balíček jsem vzal a zalezl dovnitř. Podíval jsem se na určující adresu, bylo zvláštní, když byla moje. „Nerad to používám" Položil jsem balíček na stůl a sedl si na gauč. Upřeně jsem se na něj díval a snažil se uklidnit. Po chvilce jsem zavřel oči.

„Tak Jo.. 3...2..1 ACHETOS!" Celý pokoj se rozsvicel a zhasínal zároveň. Kdyby jen pokoj, celá ulice byla mimo. Pomocí své síly z jiného světa, jsem se pokoušel najít Jeona Jungkooka. Netrvalo to dlouho, protože bydlí hned vedle.
„ARCAINE!" Proti slovo, které mou moc a schopnost zastaví. Otevřel jsem oči. Celý obývák byl vzhůru nohama. „To poklidim potom" Zkusil jsem vstát z gauče, ale hned jsem si znovu sedl zpátky. Nejsem zvyklý, takhle používat to čemu tady říkají nadpřirozené schopnosti.
Asi na potřetí se mi povedlo normálně vstát. Došel jsem ke svému věšáku a vzal si z něj svou mikinu. Nandal jsem si kapucu a vyšel ven. Sotva jsem vyšel, už mě všichni propalovali pohledem, nebo schovávali své děti. Naštěstí ten Jungkook bydlí pár metrů odemě, takže je to v suchu. Přešel jsem svůj práh a šel přes menší spojenou zahrádku co s ním mám. Otevřel jsem jeho branku a přistoupil ke dveřím. Znovu mi začalo bušit srdce. Byl jsem tak nervózní, že jsem si neuvědomil co se kolem děje. Auta začala houkat a pouliční lampy blikat. Lidé začali utíkat do svých domovů. Přestal jsem úplně myslet, ale musím mu ten balíček předat. Zaklepal jsem na dveře a i pro jistotu zazvonil.
Dlouho nikdo neotvíral.

„Co když se mu něco stalo skrz tu mou schopnost?" Spanikařil jsem. Nikdo nebyl kolem mě, ale má schopnost mi říkala, že je uvnitř. Zkusil jsem to takhle ještě párkrát, ale pořád nic. Všiml jsem si že má pootevrěné okno. „Vím že si uvnitř, tak pojď ven!" Zavolal jsem do toho okna a čekal odpověď. Ta ale nepřicházela, a tak jsem vešel dovnitř. Dveře byli otevřené, a už jen to mi přišlo divné.

„Pane Jeone? Mám pro vás balíček, který omylem přišel na mojí adresu.." Zavolal jsem do domu, když jsem stál v chodbě. Opatrně jsem se rozešel chodbou. Čím dál jsem byl od dveří, tím jsem byl nervóznější.
„Kliiid.. kdyby někdo zaútočil, tak mám na vrch.." Wau. Jsem fakt pako. Došel jsem do obýváku a tam se zděsil. Jeon Jungkook ležel na zemi a na něm byl jeho gauč.
„Oh můj bože!!" Doufám že ten balíček nebyl křehký, protože jsem ho hodil někam na zem a šel mu na pomoc. Klekl jsem si k němu a zjišťoval jestli dýchá. Naštěstí ano, ale ten gauč musí vážit dost. Vstal jsem a ruku natáhl ke gauči. Pomocí své moci jsem ho zvedl jako nic a položil na stranu.

„Kdo...jste?" Zeptal se mě ležící Jungkook na zemi, sotva popadající dech z toho co teď viděl.

„J-já.. Jsem Kim Taehyung a bydlím hned vedle.. omylem mi přišel váš balíček, a tak jsem vám ho donesl.." Jungkook se pokusil vstát, ale marně. Začal jsem být znovu nervózní. Jedním prstem jsem ukázal nenápadně na Jungkooka a pomohl mu vstát.

„Oh. Má nová hra. Děkuji, nedáte si šálek čaje?" Mile se na mě usmál a já celou situaci nechápal.

„Vy jste od těch zmijí z té léčebny co?" V hlavě se mi honili vzpomínky na dětství. Kdy jsem byl v ústavu pro mentálně choré. Testovali mě tam a chovali se ke mě, jak k odpadu. Začal jsem mít vztek.

„Odkud že?" Jungkook se na mě nechápavě podívala znovu se usmál.
„Já jsem se teď přistěhoval z Busanu." Řekl trochu nervózně a dal čajovou konvici na plotnu. Nevěřil jsem mu, ale i tak jsem se rozhodl zůstat.
„Posaď se Tae. Mimochodem já jsem-"

„Jeon Jungkook. Věk 20 let, tanečník a rád zpíváš" Řekl jsem bez emocí do stolu a slyšel rozbití hrnku. Zvedl jsem pohled od stolu a všiml si jeho vyděšeného výrazu.

„Jak tohle všechno víš?!" Znovu jsem cítil tu nervozitu. Byla snad v každém koutku mého těla. Potil jsem se a začal se třást. „Je ti něco? Nevypadáš nejlíp.."

„N-ne.." Pomalu jsem nedokázal vyslovit ani pitomé ne. Nervozita neustupovala. Běhal jsem očima po pokoji a všiml si, že Jungkookův gauč je znovu ve vzduchu. Ztuhl jsem a nevěděl co dělat. Jungkook si toho všiml a podíval se do obýváku.

„A tohle má být co?!" Jakmile to dořekl, vstal jsem. Vstal a utíkal ven.

„Promiň, ale nemůžu zůstat.. tohle všechno se děje kvůli mě" Jungkook se mě pokusil chytit, ale jediné co se mu povedlo, bylo mi strhnout mikinu. Zarazil jsem se. Teď uvidí mou barvu vlasů a odvede mě.

„Ty jsi ten s nadpřirozenými schopnostmi.." Vydal ze sebe divným tónem. Jen jsem se na něj se slzami v očích otočil a snažil se si vzít mikinu zpět. Jungkook, ale s ní uhnul na stranu a ustoupil.

„Vrať mi jí!" Jungkook jen pokroutil záporně hlavou a dál si mě přeměřoval od hlavy až k patě. Když se mi nepodařilo získat mikinu zpátky, tak jsem utekl. Podařilo se mi i narazit do futer, protože jsem skrz slzy nic neviděl...