Jsem jiný

Kdo si?

Hned potom co Jungkook odešel, se mi vrátila jedna vzpomínka. Vzpomínka na to lůžko. Bylo kovové a ledové. Pořád si pamatuji ten strach. Strach z lidí kolem co mě mučili a ničili, dokud jsem neodpadl. Nikdy jsem pořádně nechápal, proč to dělali. Znovu jsem ucítil tu bolest a chlad. Zavřel jsem oči a ponořil se do mé mysli.

Všude bylo bílo. Nic. Jen pár vzpomínek a obří dveře. Vždy mě zajímalo kam vedou. Vím, že když jsem sem chodil jako malý, tak že tu bylo mnoho vzpomínek. Byli i roztříděné, ale teď jich tu je vážně málo. Věděl jsem co to jsou city, věci a různé další potřeby lidí tady na zemi, ale už si na nic nevzpomínám. Dokážu rozeznat jen strach a smutek. Nepamatuji si na nic ze svého dětství ani pomalu na minulé týdny, měsíce a roky. Smutně jsem si vydechl. Nevím kdo je Jeon Jungkook, ale on ví, kdo jsem já. Rozhodl jsem se, proto udělat zvláštní věc. Začal jsem procházet tou prázdnotou, až jsem došel ke dveřím. Už mnohokrát jsem je zkoumal, ale něco mě k nim pořád táhlo.

„Tae?" Uslyšel jsem za sebou dětský hlas? Otočil jsem se. Stál tam malý černovlasý kluk. Měl na sobě bílé triko a modré džíny. Ztuhl jsem. Jak se sem dostal? Sem můžu jenom já.

„Ty si ale vyrostl! Kéž bych taky takhle vyrostl." To škvrně se na mě zazubilo a lehce naklonilo hlavu na stranu. Pořád jsem stál a s otevřenou pusou jsem ho pozoroval.

„K-kdo si?" Rozhodl jsem se po značné chvíli promluvit. A v tu dobu se to stalo. Chlapcovi zmizel úsměv z tváře a nahradily ho slzy. Nevěděl jsem proč pláče. Sklopil svůj zrak dolu a vzlykal. Chtěl jsem za ním jít a obejmout ho, ale bál jsem se.

„...Proč si na mě zapomněl?" Zvedl ke mě svůj pohled. Udělal jsem dva kroky k němu blíž, abych ho mohl alespoň obejmout, ale on se vzdálil.

„Chodil si tam zamnou.. říkal si mi že na mě nikdy nezapomeneš!" Vykřikl. Nevěřícně jsem nad tím pokroutil hlavou. Nebylo to jen tak nějaké dítě. Měl jsem pocit, že to je Jungkook.

„Já na tebe nechtěl zapomenout.." Řekl jsem smutným hlasem a klekl si na kolena, abych mu mohl koukat do očí. Jeho oči byli nádherně smaragdové. Připomínali mi něco důležitého. Něco co jsem doopravdy zapomenout nechtěl, ale co to bylo?..