Jsem jiný

Pamatuješ?

Vyběhl jsem z jeho domu a zakopl. Spadl jsem, odřel si ruce, ale vstal jsem a pokračoval v útěku. Přešel jsem zahrádku a vběhl k sobě do domu. Za prásknutím dveří jsem uslyšel slabé syknutí bolesti. Otočil jsem se a podíval skrz kukátko. Stál tam Jungkook.

„JDI PRYČ!!" Procedil jsem skrz zuby a otočil se k odchodu od dveří.

„Neodejdu!" Zavolal zpátky. Opřel jsem se zády o dveře a sjel po nich dolu.

„Jungkooku. Neznáš mě, a proto mě nech být" Smutně jsem si povzdechl a zaklonil hlavu. Sledoval jsem svůj bílý strop.

„Já tě ale znám!! Byl jsem tam! Byl jsem tam s tebou! Chodil si do mých snů!!" Jungkook dal menší ránu do dveří. Cítil jsem, jak se mi hrnou slzy do očí.

Vzpomínka

„Připoutejte ho!!" Zavolal jeden z těch divných tvorů. Ostatní ho jako ovce poslechli. Bránil jsem se, ale marně.

„NECHTE MĚ BÝT!! Prosím.." Spousty slz mi teklo po tvářích. Ti tvorové se na mě jenom dívali a nedělali nic. Po chvilce jsem cítil štípnutí do ramene.
„Redekto.." Stihl jsem ještě říct než jsem usl. Slovo Redekto mého ducha přenese jinam.
Ocitl jsem se v prázdném světě. Bylo tu jenom bílo a hodně světla.

„Kdo si?" Zmateně jsem se otočil. Stál tam jeden z těch tvorů mé velikosti. Nechápavě mě pozoroval. Začal jsem se třást. Ten tvor se mi zadíval do očí.
„Tak nádherné oči jsem ještě neviděl" Mile se Zazubil a jen tak tam stál.

„Prosím neubližuj mi.." Začal jsem se třást. Tvor se na mě znovu nechápavě podíval a usmál se.

„Proč bych měl ublížit něčemu tak krásnému jako ty?"

Rozbrečel jsem se. I Jungkook, který stál za dveřmi brečel.
„Tae.. slíbil si to!" Vykřikl a znovu udeřil do dveří. Popotáhl si a pokračoval.
„Slíbil si že na mě nikdy ne zapomeneš! Já tě hledal! Cestoval jsem po celé Korei jenom kvůli tomu, abych tě našel!" Vstal jsem a podíval se kukátkem ven. Jungkookovi oči byli plné, nějaké emoce, která mě ničila. Rozhodl jsem se dveře otevřít a vše mu vysvětlit.

„Pojď dovnitř" Otevřel jsem dveře a pozval ho dál. Jungkook chvíli váhal, ale pak pozvání přijal. Vešel a já za nim zavřel dveře. Jungkook čekal a pak mne následoval do obýváku, který byl jako po výbuchu.

„Co se t-" Chudák to nestačil ani do říct, protože jsem mu skočil do řeči.

„Neumím používat svojí sílu Kooku.." Poraženě jsem se podíval na obývák a pak na Kooka.

„Ale umíš. Sám si mi to ukazoval.. pamatuješ?" Poslední slovo Jungkook vyslovil prosebně. Jako kdyby si to přál, ale bohužel.

„Nepamatuji." Řekl jsem takměř bez těch emocí co oni tolik používají a šel do kuchyně.

„Jak si to nemůžeš pamatovat?" Zeptal se mě, ale já neodpověděl. Nedokázal jsem mu říct proč. Nedokážu mu říct, že to co vidí je monstrum.
„Mluv!!" Zakřičel a já se lekl. Ucítil jsem, jak má síla jde do země. A pak následný výbuch. Otočil jsem se na Jungkooka, který stál a znovu brečel.

„nemám paměť.." Řekl jsem potichu a sklopil zrak do země.

„Na hlas!" Znovu Zakřičel a já vybuchl.

„NEMÁM PAMĚŤ! Vymazali mi jí!! Byl jsem moc nebezpečný!!" Jungkook se na mě začal dívat zděšeným pohledem. Nechápal jsem proč. Podíval jsem se kolem nás. Všude poletoval nábytek. Pootočil jsem hlavu do leva. Bylo tam zrcadlo co letělo zrovna kolem. Podíval jsem se na svůj odraz a pochopil Jungkookův pohled. Mé oči začali nabírat červenou barvu.
„Odejdi.." Bylo poslední slovo, které jsem stačil Jungkookovi říct. Podíval jsem se na něj a on na mě. Stál tam a nevypadalo to že by odcházel.
„JDI!!" Zakřičel jsem a Jungkook se rozhodl utéct...