Dva draci [~Yaoi~]

2. kapitola

Fajn, peněženka nebyla v šuplíku, ale pod postelí, přičemž ani nevím, jak se tam ta mrcha hloupá dostala! Fakt, nožičky jí očividně na tu chvíli narostly a ona vzala roha i s mýma penězma a občankou.

Úplně jsem zapomněl, kam jsem chtěl jít. Asi do.. Obchodu? Jo, už si vzpomínám.

Lednička mě zradila, proto jsem hledal peněženku, že půjdu do obchodu. Teď to všechno dává smysl!

Běžel jsem se do pokoje obléct, abych nevyšel ven jako neandrtálec v první věci, kterou jsem doma našel.

Jakmile jsem byl připraven ve dveřích už vyjít do světa jako velký a samostatný hoch, jsem se ještě otočil na podpatku a nakrčil nos.

,,TO S TOU ZRADOU SI POTOM VYŘÍDÍME!"  zaječel jsem napříč chodbou a byl jsem si jistý, že to moje bílá kráska slyšela.

Měl bych si najít kamarády.

Zamkl jsem svůj malý byt a namířil si to ven, směr obchod.

Nevím, jak se to tam jmenuje, jediné co potřebuji vědět je to, že tam mají jídlo.

Strčil jsem ruce do kapes a pohodil hlavou. Černý da se říct culík zakrýval to, že mám vlasy jaksi neučesané. Ale jen v rámci možností.

Mohl jsem si vzít mikinu s kapucí. Připadal bych si na zaprvé drsně, že mám kapuci přes hlavu a taky by nebyl vidět můj naprosto 'mistrovský' účes. Sestřih alá muchlovačka s polštářem. No neber to.

A taky bych nemusel zmoknout. To je další věc. Můj mozek očividně funguje jinak, než jsem si myslel.

Konečně jsem celý promočený došel tam, kam jsem chtěl a zjistil, že krám je více méně vylidněný. Tím lépe pro mě, alespoň nebudu muset stát dlouhou řadu.

S povzdechem jsem se někde v postranní uličce otřepal, což je u mě naprosto normální a pokračoval jsem jí napříč dál, koukajíce do regálů.

Už od malička jsem se lišil. Věděl jsem proč. Kdo jiný si pamatuje na své minulé životy? Ale nepamatuji si ten úplně první.. Ten, ve kterém to začalo.

Ale nebylo to jen tím. Zatímco hodně dětí, když jsem byl mladší, preferovalo hraní si s kuličkami nebo tak, já jsem radši lezl po stromech a celkově do výšek. Sníval jsem o tom, jak létám, nebo že jsem velký drak, který chrlí oheň a bydlí v jeskyni.

Byl jsem kreativní dítě s velkou představivostí. V každém svém životě.. Ale jedna věc tu je. Jedno velké mínus na tomto všem..

Nevím, kdy zemřu,

Musím žít s tím, co jsem provedl.

Nikdy jsem nechtěl zabíjet. Vždy to byl někdo, koho jsem nějakým způsobem miloval nebo měl rád. Otec, kamarád, bratr.. Furt se to točilo. Vždy to byl muž a vždy jsem to byl já, kdo to způsobil.

Je to tíha. A nemůžu s tím nic dělat. Je to stanovené, ať už se snažím, jak chci, vždy to tak skončí.

Při vzpomínání na tohle všechno jsem nedával pozor na cestu a vrazil do mladíka, s hnědými vlasy a kapucí přehozenou přes hlavu. Přes pusu měl černý šátek a oči měl pomněnkově modré.

Jo, všech těchto detailů jsem si stihl všimnout, když jsem ho chytl za paži  abych ho zachránil před pádem.

Při tom, když jsem jeho předloktí stiskl, zaťal zuby a sykl.

,,Jste v pořádku?" staral jsem se hned, co upřel zrak na mě.

Aaaa,

Jsem líná 😁

Ron je poděs, ještě si užijete srandy. :P

-Can-