maybe she is different

it's not your fault.

Slyšela jsem nějaké otravné zvuky a jen jsem si odfrkla, věděla jsem, že už je ráno. V pokoji bylo celkem světlo, ale já chtěla spát a myslím, že Harry také když jsem ho nahmatala jak nehybně leží vedle mě.

Nevěděla jsem, který z kluků to je, ale jediné co jsem chtěla bylo to aby přestal ať dělal cokoliv. Znělo to jako kdyby do něčeho mlátil pro boha.

"Vstávejte!" uslyšela jsem hlas Liama a viděla jak se dveře otevřely. Stál v nich Liam a jen se usmíval. "No tak, šup." dodal a já jsem jen mlčela, doufala jsem, že třeba odejde.

A když to dořekl a viděl, že ani jeden z nás nereaguje tak jsem viděla jak jde k naší posteli. Viděla jsem jak jeho ruka sahá po dece se kterou jsme byli přikrytí.

Věděla jsem, že tohle je totálně v háji.

"L - Liame -"

I přes to, že jsem se snažila udržet si deku na sobě - co si budem, Liam byl silnější - tak najednou byla pryč a já jsem se nemohla hýbat, obličej Liama byl úplně, ale úplně jiný než před pár vteřinami. Upustil tu deku, kterou nám sebral, na zem a jeho oči si prohlíželi tu odhalenou část mého těla, což znamenalo nohy a ruce.

A já jsem začala nekontrolovatelně plakat.

"Pro boha." zašeptal Liam zatímco jsem si všímala jeho očí, byli skleněné.

Nevěděla jsem co dělat, nesnažila jsem se ani zakrývat. Nemělo to smysl.

"Mhhm." zamumlal Harry, který se zavrtěl a jeho tělo se celé otočilo. "Dobré r-" jeho hlas se zastavil a já jsem se na něj podívala, přestal mluvit, protože slyšel můj pláč a viděl kdo tady stojí a na co se dívá. "L - Liame?"

"Já - já bych měl vypadnout." řekl Liam a jeho hlas se zlomil. Moje srdce tak moc tlouklo.

"C - co to sakra -" vydal ze sebe Harry, jeho hlas byl tichý. Byl zaskočený a zmatený když viděl jak tam sedím jen v tričku a spodním prádle.

Byla jsem hloupá, věděla jsem, že si nemůžu dovolit něco takového nosit, ale bohužel..

A já jsem se rychle zvedla, namířila jsem si to do koupelny což znamenalo vyběhnout z ložnice a proběhnout skoro celým bytem, jenže mě to bylo v tu chvíli úplně jedno. Chtěla jsem utéct, zavřít se a být úplně sama.

Proběhla jsem jak nejrychleji jsem mohla, ale bylo to složitější, protože jsem viděla rozmazaně a byla jsem vystrašená. Slyšela jsem Harryho jak se ihned rozeběhl za mnou, něco na mě pokřikoval, ale nemohla jsem se na to soustředit.

Snažila jsem se nevnímat ty pohledy kluků, které mi věnovali a to jak něco říkali.

Když jsem konečně vběhla do koupelny tak jsem za sebou rychle zavřela, moje třesoucí se ruce se snažili zamknout, ale bylo to těžké když jsem se nedokázala plně soustředit.

"Elizabeth, otevři mi." řekl Harry zatímco bral za kliku a nešlo mu otevřít. "Prosím."

"Co se děje?" zaslechla jsem hlas, který patřil Louisovi.

"Já - já nevim." odpověděl zmatený Harry a nepřestával bušit do dveří. "Beth prosím." dodal a já slyšela další hlasy, za těmi dveřmi stáli všichni.

"Já nechci." zamumlala jsem a posadila se na zem, snažila jsem se nějakým způsobem zklidnit.

"Pusť mě dovnitř, půjdu za tebou ano?" vydal ze sebe opět Harry.

Po chvíli jsem se zvedla a otočila klíčem, otevřela jsem Harrymu a hned jak vkročil dovnitř jsem zavřela.

"Elizabeth můžeš mi vysvětlit co se stalo?" zamumlal Harry jemně svou otázku a jeho ruce se obmotali kolem mého těla, už jsem se ho nechtěla pustit. "No tak."

"Liam on - Liam přišel do ložnice a - on za nic nemůže. Jen chtěl abychom vstávali. A - a prostě vzal tu deku." odpověděla jsem a odmlčela se. Potřebovala jsem se zhluboka nadechnout. "Harry on mě viděl. Viděl tohle všechno." dodala jsem a odstoupila jsem od něj. "A - a viděli to i ostatní."

"Všechno bude v pořádku, ano? Nechci aby jsi se tím trápila, já s nimi promluvím dobře? Vyřeším to, jen se tím nesmíš trápit." utěšoval mě, ale bylo to k ničemu. Jak bych se tím nemohla trápit?

"Je všechno v pohodě?" zeptal se Louis, který stál za zavřenými dveřmi.

"Nechte nás tady o samotě." odpověděl mu Harry a znovu přistoupil ke mně aby mě mohl obejmout. "Promluvím s nimi, dobře?"

"Nechci aby jsi jim řekl - ty věci."

"Nic jim vykládat nebudu, prostě s nimi promluvím." vydechl a krátce se na mě pousmál. "Elizabeth moc mě to mrzí."

"Ty - není to tvoje chyba." promluvila jsem a podívala jsem se Harrymu do tváře, bylo vidět, že ho ta věc opravdu mrzí.