metanoia [klance;cz]

3

Lance nevěděl, jak a kdy se vrátil ten večer domů, ale jediné věděl jistě. Měl v hlavě to, co mu Keith řekl týden zpátky v kavárně. Od té doby jej neviděl ve škole a ani ostatní o něm nevěděli. Ptal se snad všech, kdo by Keitha mohl znát, nejčastěji se nacházel v přítomnosti Pidge, když už nikoho, ale ta to také nevěděla. Někteří už si začali šuškat, že se mezi nimi něco děje. Nebylo tajemstvím, že je Lance bisexuální, ale i přesto všechno jej více přitahují chlapci, stejně jako nebylo tajemstvím, že si rád užije jen na jednu noc. Kdyby se kdokoliv podíval na řadu deseti lidí, mohl by s klidem říct, že minimálně sedm z nich už s Lancem někdy byli. Ale stěžoval si někdo? Ne. Tak proč to řešit

"Lanci, už se vzpamatuj. Prostě se to stalo, tak se netvař jako hromádka neštěstí. Dej si puding," přistrčil k Lancemu misku nějaké hmoty Hunk. Byla zelená a podivně se v misce sama od sebe kroutila, jako kdyby byla živá. Znechuceně misku odstrčil. "Pomáhá to na splín."

"Já nemám splín, Hunku," odsekl Lance. "Jen... Budu zase o rok starší a budu muset řešit další věci. Navíc nás čeká maturita a co teď?" 

"Prostě si teď budeš užívat tak, jak jsi zvyklý. Vždyť jsi skvělý student, proč by tě nějaká taková banalita měla trápit?"

Hunk byl skvělý posluchač, dokonce uměl i dobře poradit, ale zrovna dnes jeho rady nedávaly dvakrát smysl. Nakonec si ale Lance k sobě mísu zeleného pudingu znovu přitáhl a zabořil do hmoty lžičku. Seděli u Hunka v kuchyni a čekali na Pidge, která měla dorazit s nějakým filmem. Alespoň tak původně zněl plán.

Když Pidge přišla a Hunk ji pustil dovnitř, ani se nezouvala, vešla do kuchyně a drapla Lanceho za ruku.

"C-Co je? My se nebudeme dívat na film?" brblal Lance zmateně, ale Pidge na něj jen mrkla a táhla jej pryč. "Hunku, tys... Tys o tom všem věděl?! A to si říkáš můj nejlepší kamarád?!" zakňučel směrem k Hunkovi, který se nenápadně smál.

"Neboj se, všechno bude v pohodě, vážně, slibuju," odpověděl Hunk a zamknul za nimi dveře do domu. Poté chytil Lanceho tak, aby se nemohl nějak bránit, zatímco mu Pidge zavázala oči a pak oba jej chytili z jedné strany, kdyby se chystal utéct. Táhli jej někam, kam ale nevěděl.

Po pár minutách, kdy šli rovně - nebo alespoň tak předpokládal -, uslyšel hudbu. Hlasitou. Taneční. Tu, která vám rozpohybuje krev v žilách. A Lance věděl, že se blíží ke zdroji této hudby. Tělo mu pracovalo samo o sobě, reagovalo na hudbu, potřeboval tam jít. Měl narozeniny a jediný, kdo si na něj vzpomněl, byla Pidge a Hunk, kteří mu popřáli osobně. Rodinu nepočítal, a ty, kteří napsali blbou SMS taky ne. Byl zklamaný, přece měl tolik kamarádů, ale většina z nich se na něj prostě vykašlala. Stále neviděl, kde se nachází, ale přibližovali se k hudbě, což se mu hodně zamlouvalo. Nakonec mu (nejspíš) Pidge sundala šátek z obličeje, aby viděl, kde se to vlastně ocitl.

"Všechno nejlepší, Lanci!" viselo nad vchodem v růžovém, fialovém a modrém nápisu. Lance se usmál. Tak proto jej všichni ignorovali?

"Jste mrchy, ale mám vás rád," usmál se na Pidge a Hunka a přitáhl si je do objetí. Ignoroval fakt, že jsou tu nejspíš všichni. Ignoroval to, že tady bydlí Keith. Hlavní bylo, že tady byli všichni, které znal.

Vběhl dovnitř domu, aby našel nějaké další známé a poděkoval jim za zorganizování něčeho takového, hlavně pro něj. On sám by pro někoho, jako je on, nic takového nikdy neudělal. Proto jej to vlastně překvapovalo. Prošel obývacím pokojem, kde našel jen lidi ze školy, které znal od vidění ze školy, a pokračoval dál do kuchyně. Tam konečně našel Shira a Alluru, ke kterým se hned vrhl jako neřízená střela a začal jim překotně děkovat.