metanoia [klance;cz]

6

Uběhl týden od party, kdy na druhý den ráno Keith a Lance seděli spolu a snídali, smáli se a povídali si. Týden od toho, kdy Keith prosil Lanceho, aby zůstal i na oběd. Týden od toho, co se zavřel doma, ignoroval telefonáty, SMS, facebook, instagram, vše... Týden, co se uzavřel do sebe.

Bylo mu jasné, že všechno to bušení na dveře a zběsilé mačkání zvonku byli jeho kamarádi, Shiro s Allurou nebo Pidge a Hunk, ale ani jednou se z okna nepodíval. A kdyby to udělal, zjistil by, že vlastně v asi dvaceti případech z třiceti, to byl Lance, kdo nepřetržitě zvonil a bušil mu na dveře.

Keith nebyl ten typ člověka, co by ignoroval svět. Ano, sice byl hodně uzavřený a neměl úplně v lásce společnost ostatních, ale dokázal to přežít. Jenže teď to bylo něco jiného.

Před týdnem seděl naproti svého nepřítele a usmíval se od ucha k uchu, smál se jeho blbým vtipům, prohlížel si ho. A uvědomoval si, že je Lance dost pohledný, i když nesnáší jeho náturu. Poslouchal Lanceho příběh o jeho sestře, která zapadla do otevřeného kanálu, když nedávala pozor na cestu a smál se tiše, aby nenarušil atmosféru, zatímco v jeho mysli měl zvuky, které slyšel v noci a přemýšlel, jestli si je opravdu vymyslel nebo to byla pravda.

"Hele, Lanci... Je mi to blbý ale, nezdálo se ti něco špatného?" Na tohle by se nejspíš zeptal, kdyby měl odvahu. A Lance by odpověděl: "Ne, proč?". Ale Keith by si všiml té červeně, která se Lancemu nahrnula do tváří, když si uvědomil, že jej slyšel, když se uspokojoval nad jeho vůní, v jeho posteli, v jeho pokoji...

Keith lehce zatřepal hlavou, potřeboval se zbavit těchto myšlenek, a místo toho zase začal věnovat pozornost Lanceho příběhu.

"Tak, už abych šel. Je čas oběda a je mi jasný, že mě moji rodiče už shánějí," usmál se (sladce) Lance a zvedl se. Keith by i něco řekl, ale nemohl. Jakmile se Lance pohnul, místnost naplnila ta vůně, která jej dostávala do kolen. Nakonec jen Lanceho s klasickým "čau" vyprovodil a zůstal sám doma. A od té chvíle, co za ním zavřel dveře, se uzavřel do sebe a ignoroval všechno a všechny.

Po týdnu a dalších pár dnech se konečně rozhodl vyjít ze svého domu, nakoupit si jídlo a ostatní potřeby, protože zlikvidoval už vše, co měl a jelikož žít jen na poptarts a vodě se mu už nechtělo, musel vyjít ven. Oblékl se tedy a upravil se, v zrcadle na sebe chvíli zíral, než si povzdechl a rozhodl, že lepší už to nebude, a vyšel ven. Zamknul za sebou, ještě zkontroloval, jestli je opravdu vše v pořádku a vzduch je čistý, než se rozešel k samoobsluze ve vedlejší ulici. Děkoval teď všem bohům, že měl obchod tak blízko, a nemusel zbytečně nasedat do městské hromadné dopravy, kterou tak strašně nesnášel.

O pár minut později už vcházel do samoobsluhy a bral do rukou nákupní košík. Procházel uličkami plných potravin a nedokázal se rozhodnout, co si koupit. Věděl, že musí udělat větší nákup, pořídit si i maso do mražáku a nějakou zeleninu, hranolky a krokety, ale bloudil jak tělo bez duše.

Po pár dalších minutách, kdy si do košíku naskládal nějaké mražené maso a zeleninu, mu začal v kapse vibrovat telefon. Vytáhl ho a podíval se, kdo volá.

Shiro.

"Ano?" polknul Keith, když přijal hovor a na chvíli se zastavil a zavřel oči.

"Ty idiote," ozvalo se z mobilu hlasitě a Keith na chvíli telefon oddálil od ucha. "Skoro dva týdny se neozýváš a najednou jako kdyby se nic nedělo mi zvedneš hovor?" vyjekl Shiro a Keith se jen nepříjemně zašklebil. Věděl, že je to jeho chyba, ničí jiná nebyla.

"Promiň, bylo toho na mě moc," povzdechl si Keith, pohodil si košík v ruce a znovu se rozešel, aby přihodil k obsahu koše dalších pár věcí.

"Jo, jasně. Na koho ne..." Shiro odpověděl kousavým tónem, než pokračoval: "Nicméně, zveme tě dnes s Allurou k nám na věčeři, potřebujeme si promluvit."