Krvavá legie

Prolog

Londýn, 1550

„Jaké je století?"Překvapeně jsem zamžourala do tmy na vedlejším chrliči. „Proč septáš?" Odpověděla jsem na otázku otázkou a přejela si jazykem po tesácích.I přesto, že jsme byli ve výšce kde i my slyšeli slaběji,ke mně dolehl pach krve a bránil mi v normálním uvažování. 

„Tato doba se mi líbí. Spousta krve se tu jen tak poflakuje po ulicích, a když náhodou někdo zmizí, nikdo to neřeší. Pokud to nebyl nějaký tučný kousek."

„Mně teda ne. Moc práce, a když něco chceš, na čem si hned nezlomíš zuby, tak musíš zmizet a nepomůžou ti ani tvoje schopnosti. A kromě toho: smrad, výkaly, hustá mlha, která smrdí uhlím. Jak v tom máme chytit nějakou stopu, zvlášť když se nemůžeme pořádně soustředit. Zatracená práce. Musíme se vrátit, brzy začne svítat a já nehodlám skončit na škvarek." Zvedla jsem se z kleku a nadlidskou rychlostí se vznesla do vzduchu.

„Počkej, nechvátej. Co malá večeře?" V husté mlze jsem sotva dokázala rozeznat tvář mého kolegy, výrazná linie brady a úzký nos. Musela jsem použít paměť, abych ho viděla alespoň trochu přijatelně. Letěli jsme nepozorováni přes celý široký Londýn a dohadovali se o večeři.

„Co takhle nějaká sladká holčička? Nebo radši něco vyzrálejšího?" Sbíhaly se mi sliny, jen jsme o tom mluvili.

„Ty, Johne? Radši zavři klapačku nebo ti jí zavřu sama a hodím tě do smradlavé stoky dole pod městem."

Jedním skokem jsme se dostaly na zem do úzké uličky, kde se mladý líbající se pár dál oddával vášnivým aktivitám. „Fajn. Beru si tu holku." John ve svém dlouhém šedočerném kabátě byl téměř neviditelný, pohyboval se jako duch. V rychlosti jsem ho stáhla zpět k sobě ještě dřív, než se dostal do zorného pole naší kořisti. „Počkej. Vyděsíme je. Nevíš, že když jsou vyděšení, je s nimi daleko víc zábavy a jsou chutnější?" Znovu jsem se vznesla do vzduchu jen pro to, abych za malý okamžik přistála přímo před párem. Postavila jsem se tak, aby mně jeden z nich zahlédl a odhalila světu svoje špičáky.

Dívka místo toho, aby vášnivě vydechla, vykřikla strachy. Hra začala. „Co je? Proč křičíš? Někdo nás může chytit." Seděla jsem na jednom z vysokých domů, o který se právě opírali, a cenila špičáky při vidině krve. Slyšela jsem je, srdce jim oběma bušilo rychle a hnalo ten lahodný nápoj po celém těle. Viděla jsem, jak oběma na krku nadskakuje žíla s každým úderem srdce. Zarývala jsem drápy podobné kočičím hluboko do stromu a snažila se nepropadnout bezhlavému honu. Mnoho z nás se takhle stalo obětí lovců, lovců upírů.

„Máš pravdu, asi se mi jen něco zdálo. Nechala jsem se unést. Ale, stejně nepůjdeme raději jinam?" Dívka odstrčila svého milence a rovnala si sukně a spodničky jako správná londýnská Lady. Cítila jsem na sobě upřený pohled patřící jediné osobě, která o mně mohla vědět. Johnovi, dával mi tím jasně najevo buď teď, nebo nikdy. Znovu jsem slétla na zem, za roh budovy místa kam ti dva museli za každou cenu jít.

Čekala jsem. Slyšela jsem jejich rychle bušící srdce, jak se přibližují. Znovu jsem začínala vidět červeně. Hnala jsem svou sebekontrolu na maximální otáčky, ale i tak to stále bylo málo. Když odbočili a téměř do mne narazili, dívka vypískla až nezvykle vysokým hlasem, jaký mívají jen paničky od dvora.

„Krásná noc že?" Prohodila jsem bez pozdravu a dívala se na měsíc z části skrytý pod rouškou mlhy. Nečekala jsem, že odpoví a pokračovala dál.

„Proč pak se panička od dvora vydala sama ven do temných ulic dnešního Londýna pouze v nuzáckých šatech?" Něco v mém hlase je nutilo couvat od zdánlivého nebezpečí.

Ustupovali přede mnou zpět do uličky, která nikam nevedla, a i kdyby, na jejím konci stál John. Krev, která jim oběma pulsovala pod kůží, byla přesycená strachem a okořeněná špetkou vášně, která ještě nestihla úplně doznít, přesně tak, jak to mám ráda.

S každým jejich krokem vzad, jsem já udělala jeden k nim. Mé pohyby se až nápadně podobaly kočkám na lovu. Nastal čas pro hlavní část dnešního divadla. Pootevřela jsem pusu, aby byly vidět dlouhé špičáky a zaryla své drápy do ramenou chlapce, kterému bylo sotva dvacet. Krev, která z ranek po drápech vytékala, způsobila, že sem téměř ztratila pojem o ostatním světě, a zakousla se do něj. Existovala jen krev na mém jazyce, jak mi pomalu stékala do hrdla. S každým dalším lokem se má večeře stávala poddajnější bez známek odporu. Nebyla jsem sytá, ani když poslední kapka jeho krve opustila tělo. Ale teplo, jaké bylo nám upírům zapovězené už tenkrát při vzniku, si znovu našlo cestu, jak alespoň na chvíli obsadit naše těla. Kůže se mi napínala a získávala lidský odstín, upíří drápy i zuby se zkracovaly a my opět na několik málo hodin byli jen lidmi.

Zadívala jsem se na Johna, kterému v rukou visela téměř nahá žena s vyděšeným pohledem, jak si jí vychutnává a dostala jsem znovu hlad. Moje tělo znovu po něčem toužilo. Odhalený hrudník mladé dívky byl kousek po kousku ochutnávaný právě Johnovými ústy. Zachvátila mně zuřivá žárlivost, kdyby dívka ještě žila nebo byla upírem, utrhla bych jí hlavu dřív, než by se stačila otočit. Přeletěla jsem vzdálenost, jaká nás od sebe dělila téměř nadzvukovou rychlostí a vyrvala mu vychladlé tělo z rukou, jako by to byla hadrová panenka.

Pohled plný chtíče se přesunul na mne. Krom toho že byl mým kolegou, lovcem, byl i mým partnerem. Moje duše, o kterou jsem přišla při proměně. Věděla jsem, kam tohle spěje a vůbec se tomu nebránila, spíše naopak nabízela jsem se. Toužila jsem po vášni, která z jejich krve stále vycházela.

Oba dva jsme stáli nad studeným nahým tělem mladé dívky ve vášnivém polibku a chystali se zajít ještě dál. Špičáky jsem se zakousla do jeho krku a vyvolala tím nápor vášně, procházející oběma našimi těly jako vlna. Obrovská ničivá bouře co si bere vše sebou a zanechává za sebou jen prázdno. Rukama jsem putovala po jeho těle stejně jako on po mém. Neexistovalo tu nic jiného než my dva, tady a teď.

Vášeň se objevila a zmizela stejně rychle jako blesk, když mi na rukou uvízlo to, co bylo před chvílí ještě jeho tělem. Posedla mně chorobná zlost a pomstychtivost. Pohled plný vražedné zuřivosti se přesunul na muže s prošedivělou bradkou a pivním břichem co v rukou svíral kuš a tiše šeptal modlitby.

„Netvore, odejdi zpět do temnoty, ze které si vyšel!" Promluvil nezvykle pisklavým hlasem a namířil na mně kuši. V rozklepaných rukou se kuš měnila v rozmazanou šmouhu páchnoucí svěcenou vodou.

„Ty bysmně neporazil, ani kdybych spala sto let a nepila tisíc let, ale za to co jsimi provedl, si nezasloužíš ani jediný nádech navíc. Tvoje utrpení si vychutnámdaleko více než těch dvou za mnou. 

Za Korekturu a nesmírnou trpělivost se mnou a mým pravopisem děkuji rostak029

Prolog k novému dílu na který se prostě musíte těšit je na světě. Sarkasmus,sex, boj a intriky. V případě že by jste objevili nějakou nejasnost neváhejte mi napsat vaše rady si vezmu k srdci. 

belka2511