Krvavá legie

Krev nebo rakev

„Můžeš mi říct, proč zase tak vyvádíš?! Už je to padesát let, a pokud vím, neměli jste žádné krevní pouto ani nic takového." Zírala jsem do krvavých očí barona, který zuřil a měl taky proč. Klečela jsem v roztrhaných šatech na krví zabarveném chodníku. Všude kolem mně se váleli lidé se zbraněmi v rukách a dočista bez krve.

„Tak hele. Vím, co jsi slíbila, ale chci vědět, proč ničíš město za městem. Víš kolik měst, jsi vymazala z povrchu země? Kvůli tobě musíme být všichni opatrní. Ale teď jsi to už vážně přehnala." Tvrdá rána, která láme kosti, přistála na mé tváři. Mlčela jsem a dál s klidem vraha zírala do rudých očí.

„Pít krev nakažených dva dny před svým obřadem tomu říkám vrchol. Jsem zvědav, co řekneš, až se probudí některý z původních."

Vínové roucho povlávalo vzduchem kolem mě, ale jeho soudy mi byly ukradené. Choval se jako absolutní pán, ale silou, i rychlostí se nemohl rovnat, ani začínajícím lovcům.

„Víš co Radiante, jdi se bodnout do prsou ostrým kolíkem z osikového dřeva, když nectíš pravidla krvavé pomsty. Já v tom budu pokračovat i za cenu že bys mě měl zabít." Plivala jsem mu do obličeje svou krev, kterou proudil mor. Nastalo hrozivé ticho.

„Zavřete ji do kobky a dostaňte z ní tu odpornost. A ukliďte to tady!" Zafoukal slabý vánek a stařík ve vínovém rouchu se svraštělou kůží zmizel. Cítila jsem za zády dva upíry, kterým bylo proti srsti se mně jen dotknout, a ne jen kvůli pověrám co tenhle starý blázen roznášel, ale i kvůli tomu, kdo jsem byla. Druhá nejstarší v celém cechu, hned po tom strašidlu jménem Radiant.

„Řiďte se jeho pokyny a dopadnete stejně jako on." Postavila jsem se na nohy a neodolala dotyku své tváře. Ironií bylo, že i v lidských letech byl stejně starý jak já a podle upířího zákonu by měl vypadat mlaději než já.

„Víte proč tak vypadá?" Rozsvítila jsem ve svých očích červenou barvu na dva z čerstvě proměněných nováčků jen, abych vzbudila hrůzu.

„Protože se neživí krví z lidí, ale přejímá ji několik dní starou od svých lovců. Odmítl všechno, co mu jeho vysoký věk dovoloval." Párek mladíků přede mnou se otřásl odporem, ale neubránili se pohledu na můj krk, kde jasně vystupovaly černé žíly s nakaženou krví.

„Víte co je vtipné?" Usmála jsem se s vyceněnými tesáky na mladé upíry.

„Že to já nakazila tohle město, stejně jako mnoho dalších, morem." Znovu jsem si přejela jazykem po vystupujících tesácích a jedním skokem se dostala daleko od nich. Doskákala jsem na vrchol kostelní věže a balancovala na špičce kříže. Z mnoha míst po celém obrovském městě stoupal dým z hořících těl, nemoc se šířila rychleji než by se dalo čekat.

„Tak prima. Teď už jenom počkat, než se objeví nějaký ten odvážný lovec upírů." Broukla jsem si sama pro sebe, zatímco jsem se usmívala na město, zaplavené krví nevinných na mé cestě za pomstou.

Lisabon 21. století

„Strýčku?!" Hnal jsem se chodbami našeho střediska, na můj vkus, až příliš velkého domu. Přišel jsem na určitou souvislost, která ledacos vysvětlovala. V letu jsem zachytával uvolněné papíry z mnoha složek v mých rukou a hnal se dál.

Ve svých třiadvaceti letech jsem se mohl pyšnit tím, že jsem zabil víc upírů, než všichni dohromady.

„Mám to! Našel jsem to!" vrazil jsem do dveří zasedací místnosti a strhl veškerou pozornost na sebe. Přispěchal jsem ke stolu a přímo doprostřed hodil stoh papírů, kde zářila černá a červená barva. Rozložil jsem mapu Evropy před sebe a ke každé černé a červené značce přiřadil složku.