Krvavá legie

Vzpomínky jednoho lovce

Únava mi proudila z každé buňky v těle, ale všechny ty starodávné kroniky plné zápisků lovců mi nedali spát. Bylo tam toho tolik. Díky těmto knihám jsem začínal i chápat jak ti upíři fungují, kdo komu vládne, nebo jak se navzájem dělí. Všechno to bylo tady, stačilo jen umět číst mezi řádky. Otočil jsem stránku vybledlé a vysušené knihy a lupou si přiblížil text.

„Ještě že ti Angličani byli natolik pečliví, že zapisovali každý útok dopodrobna, včetně způsobu zneškodnění i zbraně." Řekl jsem si sám k sobě a otočil na další stránku, která sahala dál do historie.

„Píše se rok tisíc pět set padesát po Kristu. Tohle je moje první výprava za démony. Upřímně se bojím, co mně dnes v noci čeká. Zaslechl jsem od několika starších lovců, že dnes v noci byli nad městem viděni hned dva upíři. Nevím, kdo je viděl, ani jak to, vždyť to jsou démoni a ti nevypadají jako lidé, ale na tom teď nezáleží. Důležité je, že pro tento úkol vybrali mně. Konečně budu moci pomstít bratrovu a sestřinu smrt." Přečetl jsem nahlas a očima přelétl stránku plnou pochyb a strachu, dokud text zase nezačal dávat smysl.

„Nevím, kdo je zahlédl, ale měli pravdu. Byli tam dva démoni, ale bylo to divné. Vypadali jako lidé, lidé krmící se čerstvou krví z lidí. Když mi to vyprávěl opat Aurelius, já mu nevěřil. Viděl jsem jak lord Noirwig prvního zabil. Kuší mu prostřelil srdce a on se rozpadl na prach. Pamatuji si ten nelidský výkřik, jaký se ozval hned potom. Žena, démonka abych byl přesnější, jedním skokem zahubila dva z našich řad. Nevím, jak to udělala, bylo to strašně rychlé. Nestihl jsem ani mrknout a už leželi na zemi bez kapky krve v těle." Zkoušel jsem si představit, jaká hrozná událost to musela být.

„Schoval jsem se... Přitiskl jsem záda ke sloupu a přemlouval svoji zmatenou mysl, že to není pravda. Ruce, ve kterých jsem před chvílí dřímal pevně kuš, se najednou změnily v ochablé ruce neduživého novorozence. Netušil jsem co dělat. Mrtvé oči mužů, kteří byli před pár hodinami mými bratry, na mně hleděly prázdným výrazem očekávající svou pomstu. Neměl jsem odvahu cokoliv udělat. Všechny roky tvrdých bojů a zkušeností se náhle vypařily a v hlavě zůstalo absolutní prázdno. A potom jsem ji uslyšel. Její hlas byl plný hořké nekonečné nenávisti k nám živým bytostem, hlasem připomínajícím žhavé uhlí a med přislíbila svou pomstu. Nastalo tíživé ticho, nohy se mi podlomily a já ztěžka dosedl na studenou zem. Ona věděla, že tam jsem a že stále žiji, ale z nějakého důvodu mně nechala být." Promnul jsem si unavené oči a zamžoural do světla pochodně hořící na stěně. Pomalu dohořívala, a nořila místnost do temnější a děsivější atmosféry. Brzy potom jediné světlo v místnosti vydával můj tablet, jehož displej hořel typickým bílým světlem.

Zřejmě nastal čas, abych se odklidil ke spánku. Moje tělo bylo unavené a postrádalo svou obvyklou pružnost díky dlouhodobému sedění v jedné pozici, ale i přesto jsem v naprosté tichosti dokázal najít východ z knihovny a vyklouznout ven aniž by si toho někdo všiml.

„Ty jsi ještě tady nebo ses už stihl vrátit zpět?" Otázal se mistr, který se jako zázrakem objevil přímo za mnou.

„Ehm, teď jsem si chtěl jít lehnout. Jak to děláte mistře? Vůbec jsem o vás nevěděl." Zakroutil jsem hlavou a znova si promnul unavené oči.

Odpovědí mi byl tichý soucitný smích starého muže. „Na tom vůbec nezáleží, ty nevíš spoustu věcí, ale teď mně náš milý Aarone následuj. Ukážu ti, kde můžeš přespat, ať se nedostaneš do spárů své bláznivé sestřenice, která tě hledá po všech hotelech i putykách ve městě.

Vedl mně prázdnými, tichými chodbami bývalého kláštera, osvětlenými jen sem a tam několika svíčkami. Připadal jsem si, jako bych se ocitl zpátky ve středověku. Odhodlal jsem se ještě jednou zkusit své štěstí a dostat odpovědi na otázky, které mně pálily na zátylku, jako upíří pohled.