Krvavá legie

Tajemné informace

Vídeň 1600

„Krev, všude samá krev. Tohle nebyl žádný útok, tohle byla jatka." Ze svého místa schovaného vysoko v trámoví jsem pozorovala dvojici mladých lovců, kluků kteří sotva dorostli do otcových bot. Procházeli po přídi zalitou čerstvou krví. Neměla jsem hlad, jen už se mi zajídalo čekat, až náhodou na nějakého narazím. Takhle to bylo alespoň zábavné, hlavně s tím silným a celkem pěkným mládencem, kterého nazývali kapitánem.

Přelézala jsem přes celou obchodní loď, která se mírně kolébala na vlnách a narážela bokem do ostatních přistavených lodí. Společenstvo lovců se neustále rozšiřovalo, nebylo město, kde bych na nějakého lovce upírů nenarazila. Začínalo mi dělat obavy, kolik obyčejných lidí ví o mojí rase, ale teď, v tento moment mi bylo jedno, jestli se to dozví i pár dalších, moje tělo prahlo po krvi a po pomstě.

Krvavý opar mi neustále zamlžoval zrak, s vypětím veškerých nervů jsem zůstávala skrytá v ráhnoví lodi a sledovala zručné a zkušené počínání malé jednotky lovců pode mnou. Mladíci kontrolovali každou mrtvolu a hledali přeživšího nebo nějaké známky přeměny. Tihle byli chytří a opatrní, ne jak v těch větších městech. Opatrně jsem se přesunula na záď a lehla si na zakrvácenou zem tak, abych vypadala jen jako další oběť, jako přístavní holka, která byla ve špatný čas na špatném místě. Naslouchala jsem skřípání lodi a čekala než se ozvou čvachtavé zvuky kroků některého z lovců. „Hele, tenhle vypadá, že ještě žije."

„Ukaž, to je kapitán, jeden z našich informátorů. Ještě dýchá?" Přes zábradlí jsem neviděla co se tam děje.

„To mu mám dát hlavu k puse dobrovolně jo? To ani omylem co když se mění?" Jeden z lovců promluvil nezvykle vysokým hlasem.

„Máš recht. Nikdo nepřežil, nehodlám riskovat krk kvůli jednomu kapitánovi, za to ten plat nestojí." Ostří meče tiše zasyčelo a vzápětí zaskřípalo mokré dřevo.

„Prohlédneme zbytek lodi a mizíme. Nelíbí se mi tu."

„Souhlasím." Čvachtavé zvuky kroků večeře se pomalu přibližovaly.

„Hele nějaká přístavní děvka." Ucítila jsem na odhaleném stehně dotek hrubé kůže.

„Ještě je teplá. Co si s ní naposledy užít než úplně vychladne?"

„Nebojíš se, že je nakažená?" Z tónu jakým mluvil i ten druhý lovec jsem usoudila, že se mu nápad líbí. Užít si s mladou a hezkou kurvou, i kdyby mrtvou, je furt lepší než za to platit.

Držela jsem pevně zavřenou pusu, aby si nevšimli mých tesáků, které z té vůně krve všude kolem skoro bolely nedočkavostí. Kdyby mohli, vysunuly by se ještě víc.

„Vezmeme jí do kajuty kapitána, tam aspoň není krev." Neohrabaně mně zvedli do náruče a rychlým šoupavým krokem mířili ke dveřím do ztemnělé kajuty. Moje tělo tvrdě přistálo na dřevěné podlaze a zabouchli se dveře.

„Překvapení hoši." Než se stačili otočit, stála jsem na nohou s rudě zářícíma očima a s úsměvem odhalujícím ostré dlouhé špičáky. „Večeře čeká."

Londýn 21. století

Rozeběhl jsem se ke dveřím, nad kterými byl výrazně vytesán nápis „Archiv, antikvariát" přeskočil jsem kapotu červeného autíčka s nápisem taxi a vyslechl si několik urážek v angličtině. Řidič ani nevystoupil z auta, jen s neustálým troubením dál chvátal ulicemi rušného Londýna.

„Tak tohle bylo o fous." Potřeboval jsem si srovnat myšlenky a začít se chovat logicky. To, že na mně sestřenice narazila, mi trochu zatemnilo mozek.