Příběh Kirsten Moon

5. část- Tajemství

Beru si na sebe černé oblečení a jdu do blízkého lesíku. Jakmile zajdu do chladícího stínu stromů, rozbíhám se. Přeměnuji se na upírku a za běhu se zaposlouchávám. Blízko, asi sto metrů ode mě slyším srnku. Vydávám se jejím směrem.

,,Ahoj, maličká,'' říkám ironicky s nepěkným úšklebkem.

Vyděšeně trhá hlavou a dívá se mím směrem. V jejích očích vidím velký strach. Tím se můj úšklebek rozšiřuje.

,,Neboj se, nic ti neudělám. Jen tě zabiju,'' uchechtnu se. ,,Stejně bys jednou chcípla. Všichni jednou chcípnou. Teda, krom nás, samozřejmě.''

Pomalu se k ní přibližuju. Když jsem od ní asi pět metrů, otáčí se a chce utéct. Dvěma skoky jsem u ní.

,,Hlupačko, měla jsi utéct dřív. I když i tak bych tě chytla,'' znovu se uchechtnu, než se jí zakousnu do krku.

,,Hm, máš dobrou chuť,'' říkám, když se odtrhnu od jejího krku.

Otírám si ústa do papírového kapesníku, který nosím vždy sebou. Potom procházím mezi stromy na cestu a jdu cestou k jezeru, které se nachází skoro ve středu lesa.

,,Ahoj Kir,'' ozývá se za mnou. Otáčím se a vidím Verču.

,,Ahoj Veru,'' oplácím jí pozdrav.

,,Kam jdeš?'' ptá se mě.

,,Jen tak se projít k jezeru. Jdeš se mnou?'' oplácím jí otázku.

,,Jasně,'' usmívá se.

Dáváme se do chůze. Najednou se na mě Verča podívá.

,,Ehm, máš na tváři a triku krev,'' upozorňuje mě.

,A sakra!' proběhne mi hlavou.

,,Och, aha. Díky za upozornění,'' rychle si otírám krev z tváře. Tu skvrnu na triku ovšem zakrýt nemůžu.

,,Stalo se ti něco?'' ptá se opatrně.

,,Ne, jsem v pořádku. Je to jen kečup, měla jsem k obědu špagety a asi jsem si toho nevšimla,'' vymlouvám se.

,,Aha,'' odvětí, ale nezní moc přesvědčeně. 

,,A cos měla ty k obědu?'' snažím se zavést konverzaci jinam.

,,Brambory a rybu, lososa. Máš ráda lososa?''

,,Jo, mám,'' odpovídám.

,,Vážně jsi v pohodě?''

,,Jo, jsem. Proč bych neměla být v pohodě?!'' vyjíždím na ní trochu ostřeji, než jsem chtěla.

,,Jen se ptám,'' zvedá Verča ruce v obraně. ,,Zdá se mi, že mi něco tajíš.''

,,Jsem v pohodě.''

,,Já vím, že se neznáme ani den, ale i tak mi můžeš věřit. Můžeš se mi s čímkoliv svěřit.''

,,Možná ti věřím, ale tohle je moc velké tajemství,'' přiznávám. ,,Možná ti ho někdy řeknu, až budu chtít a až ti budu věřit na sto procent.''

Ještě chvíli jdeme směrem k jezeru. Moc se mi ale nechce být ve Verčině přítomnosti, proto se zastavuji a Verča taky.

,,Já už asi půjdu domů, vzpomněla jsem si, že musím ještě něco udělat,'' trošku zalžu. ,,Tak ahoj, uvidíme se zítra ve škole.''

,,Ahoj.''

Otáčím se a jdu zpátky k domu. Tam si lehám na postel a přemýšlím, jestli bych to Verče měla říct.

------------------

Ok, asi po 100000000 letech jsem tu s novou kapitolou :D tak doufám, že se vám líbila.
Takže papa u další kapitoly, která snad bude vydaná dřív než tahle :D
Papa

PS: co myslíte, měla by to Kirsten Verče říct nebo ne? :D pokud ano, tak kdy by to měla říct?