Příběh Kirsten Moon

3. Část- První lov

Jsem tou myšlenkou zaskočená! Nechci nikoho zabít. Mám co dělat, abych se nerozbrečela. Ale hlad mít nachci a v té knize se psalo, že když dlouho nebudu mít krev, tak umřu. A minimálně jednou za měsíc budu muset mít lidskou krev.

Beru si na sebe noční košili a zamykám pro jistotu dveře. Potom otevírám velké okno. Lezu na tlustou větev stromu, která je hned u okna. Naštěstí to nedělám poprvé, i když je pravda, že naposledy jsem takto vylézala asi ve čtrnácti.

Slézám po stromě a potom běžím k nedalekému lesu. Překvapuje mě moje rychlost.

V lese se zastavuji a co nejvíc poslouchám okolní zvuky. Udivuje mě, kolik toho slyším. Zaslechnu hopkání králíka. Trochu se pousměji. Co nejtišeji se plížím za ním. Vidím ho. Má krásnou, černo-bílou barvu a černá očka.

,Bude ho škoda!' pomyslím si a potom po něm skočím. Králík vykvikne, ale to už mu zarážím do krku zuby. Jde to nějak špatně.

,Ježiš, vždyť já se nepřeměnila!' uvědomuji si a zkouším to co nejrychleji napravit. Nejspíš se mi to daří, jelikož už cítím na jazyku chuť krve. Není špatná. Piji, dokud je v králíkovi alespoň kapka krve. Potom se odtrhuji a s potěšením zjišťuji, že hlad nemám.

Králíka zahrabávám do hlíny a tu co nejlépe urovnávám aby to vypadalo, jakože tam nic není. Potom se dívám, jestli je košile čistá. Naštěstí je.

Jdu domů, kde si oplachuji ústa vodou a lehám si do postele.

Ráno mě budí služka bušením na dveře.

,,Slečno, už je snídaně." oznamuje mi.

,,Ano, za chvíli tam budu." odpovídám. Oblékám se a češu si vlasy. Poté jdu dolů na snídani. Tam mě zdraví Anna pokývnutím hlavou a úsměvem.

,,Dobré ráno." Říkám. Snídám a potom odcházím do pokoje, kde mě služky oblékají do béžových šatů a češou mi účes, doplněný umělou béžovou kytkou a vějířem. 

Procházím se zahradou plnou květin a mám zase hlad. Jdu dál od zámku směrem k lesu, kde jsem byla v noci. Přeměňuji se do svého upířího já a rozhlížím se okolo. Vidím sojku, jak sedí na stromě. Hážu po ní kámen, překapivě se strefuji a sojka padá na zem. Rychle k ní přibíhám a zakusuji se jí do krku. Cítím na jazyku chuť krve, kterou polykám.

Zahrabávám sojku do země tak, jako v noci králíka.

Všímám si, jak na mě vyděšeně kouká služka. Má zděšený výraz. Mám pořád hlad, proto k ní dobíhám, zacpávám jí pusu a táhnu jí do křoví. Tam jí zakláním hlavu a zakusuji se jí do krku. Překvapeně vykřikuje, ale potom sebou už jen háže, než její tělo ochabne. 

Potom jí pečlivě schovávám do křoví, kde jí ještě dávám na tělo klacíky, listí a kamínky. Nakonec si otírám špinavé a zkrvavené ruce do listu.

Vstávám a kontroluji, zda jsou šaty čisté. Potom vycházím z křoví a zakrývám si ústa vějířem, aby nebyla vidět krev.

V pokoji si sundavám šaty. Vím, že budu muset zmizet. Proto si na sebe beru lehké černé šaty a pohodlné střevíčky téže barvy. 

Otevírám okno a lezu na stejný strom jako včera. Slézám po kmeni a běžím do lesíku. Tam se naposledy loučím se svým bývalým životem, s Annou a vším tím služebnictvem. Potom jdu dál do lesa.

------------------------

Tak další kapitola je tu. Snad se vám bude líbit. Když tak mi napište kritiku do komentářů, ať už kladnou nebo zápornou. Tak ahoj u další části:-)