Jsi moje melodie ✅

20

Honem jsem začal balit věci do batohu, když se rozezněl zvonek oznamující konec první hodiny.
Jonathan mě najednou zatahal za rukáv.

„Co je?" naklonil jsem se k němu.

„Je Amelia ve škole?" šeptl, jako by náš rozhovor někoho zajímal.

„Jak to mám vědět?" rozhodil jsem rukama.

„Je to tvoje sestřenka!"
Dohadovali jsme se tak dlouho, až jsme zůstali ve třídě úplně sami.

Otočil jsem se na Jona s úšklebkem. „Myslím, že to zjistíme hned, jakmile vkročíš na chodbu."
Schytal jsem ránu do hrudi, načež se Jonathan se semknutými rty zvedl a s odhodlaným výrazem vyšel ven ze třídy.
Když jsem ho dohnal, šel po chodbě zachumlaný v mikině a hlavou zastrčenou mezi rameny.

„To si jako myslíš, že si tě takhle nevšimne, jo?" zasmál jsem se.

„Ne, pokud mě nebudeš prozrazovat," popadl mě za triko a stáhl dolů do předklonu.

„Děláš si srandu?" odfrkl jsem si. „Je to dost nepohodlné, víš?"

„Já nemůžu za to, že jsi jak maják, co křičí "Heej, Amelie, Jonathan je tady, klidně ho můžeš upusinkovat k smrti!"."

„Víš moc dobře, že tohle bych nikdy neřekl."
Po chvíli mi došlo, proč se na mě Jonathan tak divně podíval, protože moje slova vyzněla úplně jinak, než jsem chtěl.
„Myslím tím to, že nejsem ten typ člověka, co dobrovolně mluví před lidmi, natož aby řval po chodbě."
K tomu už nic neřekl.

Konečně se nám podařilo dojít v utajení až k naší učebně. Když mě Jonathan pustil, s bolestným zaskuhráním jsem narovnal záda. Lituji všech lidí, jejichž nejlepší kamarádi jsou trpaslíci.

„Můžeš mi říct, čeho přesně jsme tímhle dosáhli?" zeptal jsem se nepříjemně, když jsme si sedali do lavice.

„Amelia nás neviděla," řekl hrdě.

„Jo," pokrčil jsem rameny. „A co jí zabrání se na nástěnce podívat, kde máme hodinu, a dojít sem?"

Jonathan v tu chvíli zbledl jako stěna, ale z jiného důvodu. Opět mě popadl za rameno a připlácl obličejem k lavici.

„Co zase blbneš?!" šeptl jsem rozčileně.
Jonathan mi vyděšeně koukal do očí. Viděl jsem ho dvojmo, jelikož jsme měli obličeje velmi blízko u sebe. Dost blízko na to, že kdybych chtěl, otřel bych se nosem o ten jeho. Značně mě to znepokojovalo. I vzhledem k včerejší příhodě.

V tom se nad námi ozval zvonivý dívčí smích.
„Posloucháte červotoče v lavici?"

Pomalu jsme oba zvedli hlavy ze stolu, ale Jon pořád silně svíral mé rameno.
„Ahoj," řekl s křečovitým úsměvem Amelii.

„Co jste to proboha blbli na té chodbě? Všichni na vás koukali jako na blázny," zasmála se na Jonathana.

„Ale nic," úšklíbl jsem se, ale hned se otočil na Jona s cílem ho škaredým pohledem přinejmenším smrtelně zranit.

„Aha. A kde jste včera byli? Hledala jsem vás," neztrácela energii.

Podepřel jsem si hlavu stále otočený na Jonathana. „Ano, Jone, pověz Am, kde jsme včera byli."

„No.." těkl mezi námi pohledem. „Na výletě."

„Vy dva?" řekla nevěřícně. „Chceš říct, že jsi vytáhl Toma mezi lidi?"

„Mezi lidi to ani tak nebylo..." pokračoval nejistě Jon. „Prošli jsme se po okolí."

„Aha " přikývla a zvědavě pohleděla z jednoho na druhého. „Tak já už půjdu. Uvidíme se po škole?"

„Jasně," přikývl jsem a sledoval ji pohledem, dokud nevyšla ze dveří. Chtěl jsem se začít smát, když mě Jonathan křečovitě oběma rukama popadl za paži.

„Tommy, já už to nevydržím!"

„Co nevydržíš?" usmál jsem se a snažil se vysvobodit svou ruku z jeho sevření, ale on si mě přitáhl ještě blíž k sobě.

„Leze mi to na mozek. To, jak se pořád chychotá a mrká na mě. Dívej se, už z toho mám vrásky!" nadzvedl si vlasy a strčil mi čelo těsně před oči.

„Dobrý, chápu," odstrčil jsem ho kousek dál trochu rozhozeně z jeho blízkosti. „Tak jí už konečně něco řekni."

„Ale jak?!" vyjekl histericky pisklavým hlasem.

„Dívej se," otočil jsem se k němu a chytil ho za ramena. „Takhle ji chytneš za ramena, podíváš se jí do očí a řekneš: Am, omlouvám se, ale asi jsi mě špatně pochopila. Nic k tobě necítím."
Jonathan mlčel. Koukali jsme na sebe, já pořád svíral jeho ramena, on má předloktí. Cítil jsem, jak mi srdce naráží do hrudního koše, jak zabraňuje plicím dýchat. Do tváří se mi nahrnula krev. Cítil jsem se jako malý kluk, co provedl nějakou lumpárnu.
Jonathanovo sevření zesílilo.

Chraplavě se nadechl. „Vážně ne?"

Pootevřel jsem ústa, jako bych doufal, že odpověď z nich vyjde sama. Nakonec z nich vyšel jen zoufalý šepot. „Já nevím."
Jonathan rychle zamrkal a jeho oči se jemně zaleskly.
Zhora se k nám snesl nepříjemný hlas zvonku. Zamrkal jsem a chtěl spustit ruce z jeho ramen, ale on mě pořád držel, čímž moje ruce uvěznil na jeho hrudi. Cítil jsem, jak se mu rychle zvedá, jak mu pod mou dlaní tluče srdce.

Jonathan se nadechl a těsně předtím, než vešla do třídy učitelka, skoro neslyšně řekl větu, která jako by změnila dosavadní dějiny celého lidstva.
„Kéž bychom teď byli sami."

.// Chrlte to na mě 😇

Elen❤