Jsi moje melodie ✅

21

Ať byly Jonathanovi záměry jakékoliv, tou větou absolutně zkomplikoval naši existenci na této planetě ve společném soužití.
Mlčky jsme vedle sebe chodili chodbou, v hodinách spolu mluvili jen tehdy, když to bylo možné.
Amelie naštěstí nic nepoznala, protože stejně dělala, jako bych tam nebyl. Jonathan jí poslušně odpovídal na všechny otázky a smál se vždy ve správný okamžik. A já jen se sklopenou hlavou klusal krok za nimi.
Když se Amelie zeptala, jestli s nimi půjdu do města na čaj, řekl jsem, že se musím učit, což byla samozřejmě lež.
Měl jsem pocit, jako by všichni z města vymřeli. Ulice byly úplně prázdné, nikde nebyl slyšet žádný hluk.
Hlasitě jsem si povzdechl. Měl jsem chuť křičet. Do něčeho prostě praštit, vyřvat ze sebe všechny ty emoce.
Nevěděl jsem, jestli se mi chce smát nebo brečet. Ještě před pár hodinami bych myslel, že kdyby mi tohle Jonathan řekl, skákal bych radostí až do stropu, popadl ho za tváře a vroucně políbil.
Ale teď, když se to stalo, cítím se úplně jinak. Ne že bych snad všechny ty věci udělat nechtěl - bože, jak rád bych se ho jenom dotkl, natož ho políbil - ale mám pocit, že teď, když už to vím, cítím se mnohem hůř, než když jsem neměl ponětí, jak to mezi námi je.

Zavřel jsem za sebou dveře a pomalým krokem došel k obýváku.
„Ahoj, mami," jemně jsem se usmál a spěchal honem nahoru, než se mě bude na něco ptát. Ale jak už to tak u žen bývá, okamžitě poznala, že se něco děje.
Doběhla mě dřív, než jsem stihl zavřít dveře od pokoje.

„Kde je Jonathan?" zeptala se hned.

„Šel do města s Amelií," odpověděl jsem zády otočený k ní, aby mi neviděla do očí.

Slyšel jsem, jak si povzdechla a sedla na postel. Když dlouho nic neříkala, podíval jsem se na ni. Usmála se a poplácala postel před sebou.
Poslušně jsem si sedl naproti ní a nechal ji, aby vzala mé ruce do těch svých.
„Pořád jsi mu nic neřekl?"

„Ani jsem nemusel," pousmál jsem se. Vyjeveně svraštila obočí. Přikývl jsem.

„On něco řekl?!" vypískla nadšeně. „To je úžasné!"

„Jo, jenže od té doby jsme neřekli nikdo nic."

„Aha," ramena jí zase klesla. „Ale dneska ještě přijde, ne?"

„Já nevím," pokrčil jsem rameny.
Jako na zavolanou se ozval domovní zvonek. Vyděšeně jsem povyskočil a stiskl mámě ruce pevněji.

„Tak tam běž!" popohnala mě.
Rychle jsem seběhl schody a došel ke dveřím. Když jsem se natáhl po klice, na chvíli jsem zaváhal. S hlubokým nádechem jsem je ale otevřel. Překvapilo mě, co jsem spatřil.
Na prahu stála Amelia, ruce zaťaté v pěst a oči měla celé rudé od pláče.

„Proč jsi to udělal?" zeptala se přidušeně.

„Co?" divil jsem se.

„Věděl jsi, že se mi Jon líbí, a přesto si to udělal," vzlykla.

Rozhodil jsem rukama. „Já vážně nevím, o čem mluvíš, Am."
V tu chvíli Amelia zbělala vzteky, natáhla ruku a vlepila mi facku.
Bolestně jsem sykl.

„Proboha, co blázníš?!" troufl jsem si se k ní o krok přiblížit, ale ona hned o několik kroků couvla.

„Nenávidím tě," sykla tiše, otočila se na patě a s pláčem běžela pryč.

„Tome?" přiběhla do chodby máma. „Co se děje?"

Otočil jsem se na ni. Tvář mě nehorázně pálila a na jazyku jsem cítil kovový pach krve.
„Řekl bych, že Jon Amelii konečně oznámil, že s ní nechce nic mít."

Škubl jsem hlavou, když se máma dotkla ubrouskem mého rozraženého rtu. Jemně jsem jí ruku chytl a ubrousek si vzal, abych si ránu očistil sám. I když to nebylo potřeba, ale máma chytala panické záchvaty.

„Máš štěstí, že ti nezlomila nos!"

„Mami," protočil jsem očima.

„No počkej, to si se sestrou vyřídím. Být takhle agresivní! Jak tu holku vychovává?!"

„Mami," zdůraznil jsem napomenutí.
Ozvalo se zaklepání na dveře a do pokoje nakoukla záplava čokoládově hnědých vlasů.
Jako by mi najednou spadl ze srdce obrovský balvan.

„Můžu dál, nebo mám zmizet dřív, než znovu dostanu výprask?" zamumlal.
Usmál jsem se. Máma mi stiskla rameno a beze slov tiše odešla z pokoje.
Jonathan počkal, než sejde dolů, a pak si sedl na druhou stranu postele.

„Řekl jsem jí to," povzdechl si.

„Jo, už jsem byl obeznámen," úšklíbl jsem se, až mě malá ranka na rtu zaštípala. Jonathan si toho všiml a s úsměvem odhalil stejnou památku na Ameliino řádění i na svém rtu.

„Ta holka má pěknou páru," uchechtl se. „Kdo by to do ní řekl?"

„Ale jedno je jisté," řekl jsem a počkal, než se na mě Jon otočí. „Myslím, že už od ní máš klid až do smrti."

Zasmál se. „Spíš mám pocit, že mě ty holky jednou přivedou do hrobu."

„To jsme dva," vydechl jsem a unaveně si složil obličej do dlaní. Po chvíli jsem cítil, jak se matrace mírně prohla. Otevřel jsem jedno oko a mezi prsty viděl, že se Jonathan posunul na posteli blíž.
Oddělal jsem dlaně z tváře a podíval se na něj. Jeho oříškové oči jiskřily všemi barvami, když nimi těkl na mé rty a zase zpátky.
Než jsem se stihl nadechnout, natáhl se ke mně a v tu ránu, jako by mi v těle vybouchl obrovský ohňostroj.
Jeho rty se tvrdě přitiskly na ty mé a oba jsme se v tu chvíli zhluboka nadechli. Ozvalo se hlasité mlasknutí, když jsme povolili sevření. Zůstali jsme tak bez hnutí. Nosy zabořené v tváři toho druhého, rty se nám jemně dotýkaly. Jako bychom vyčkávali, zda některý cukne pryč.
Když se však tak po několika sekundách nestalo, Jonathan se zase zmocnil mých rtů. Zatlačil mi do hrudi a donutil tak se pomalu položit. Opíral se lokty těsně u mé hlavy. Cítil jsem jeho vůni, jeho teplý zrychlující dech, jak se odráží o mé tváře, jako vlny o skaliska. Vnímal jsem každý jeho pohyb. Jak dychtivě mnul můj spodní ret, jak se mi jazykem otřel o přední zuby.
Obmotal jsem mu ruce kolem krku a přitáhl si ho ještě blíž. Vyhoupl jsem se nahoru a nechal ho, ať si mě přimáčkne těsně k sobě. Měl jsem pocit, jako by se naše těla i duše spojili. Tak, jak jsem vždy četl v knihách, psal v písních. Všechny ty pocity byly opravdové, skoro hmatatelné. Bál jsem se, že tahle chvíle jednou skončí, protože už nikdy nebude taková, i kdyby se opakovala. Nechtěl jsem, aby se jeho rty vzdálily. Aby mě jeho prsty přestaly jemně tahat za vlasy. Chtěl jsem, aby tahle chvíle byla naše věčnost.

„Za tohle půjdeme do pekla, Tommy Andersone," šeptl a jeho slova se otřela o koutek mých úst.

„To rád obstojím," odpověděl jsem a otevřel oči. Přestože jsem ho viděl rozmazaně, dokázal jsem zcela přesně rozpoznat jeho široký úsměv. Následoval jsem ho. „Ani nevíš, jak dlouho už jsem tohle chtěl udělat."

„Příště to udělej hned, jak tě to napadne. Ušetřili bychom si spoustu trápení," řekl a přejel palcem po ráně na mém rtu. Slastně jsem přivřel oči a nechal ho, aby pohyb ještě zopakoval a pak mě popadl za tvář a přitáhl do další věčnosti...

.//Taky byste radostí nejraději pištěli? :D Ale víte, co tahle úžasná chvíle znamená, že ano? Co se blíží? Zvonec, a pohádky je... ❤

ElenWh