Mixed feelings [ One Direction - Czech Story ]

24

„Tohle se vám stalo přitom, když zmlátili toho chlapce?“ zeptala se mě školní zdravotnice, když mi lepila náplast na čelo.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Jestli o něj máte strach, tak nemusíte. Bude v pořádku, jen bude trochu pohmožděný, nic víc,“usmála se na mě mile.

„Děkuji, asi bych už měla jít,“ řekla jsem.

„Dobře, zlatíčko. Kdybys cokoliv potřebovala,  klidně přijdi,“ znovu se usmála.

„Jste moc hodná,“ řekla jsem. „Zatím nashledanou.“

Hned co jsem zavřela dveře do ošetřovny, měla jsem chuť tam zase vletět a schovat se před tím zvířetem, co tu na mě čeká celou tu dobu, co jsem se vzpamatovávala.

„Nechoď mi na oči,“ řekla jsem co nejvíce přísným hlasem a snažila se ho nevnímat.

„To neříkej… Nemůžu za to, že si prostě Payne nedá říct,“ prohodil s naprostým klidem a dlouhými kroky, se ke mně přibližoval.

„Sklapni!  Nech mě a mé přátele na pokoji!“ odsekla jsem mu.

„Vážně si myslíš, že to udělám?“ zdvihl obočí.

Neodpověděla jsem.

V momentě, kdy jsem se mu odhodlala vzhlédnout do očí a říct, co si o tom vážně myslím, zazvonilo. Popadl mě za ruku a táhl směrem do tělocvičny. Proplétal se semnou davem, i když vlastně jen procházel. Všichni okolo nás si radši drželi odstup, aby měli jistotu, že neskončí s monoklem na obličeji. Ani jsem se nebránila, bylo by to stejně zbytečné, tak proč se namáhat? Vrazil do prázdné tělocvičny a šel dál směrem do šaten, které se nacházely u boxerského ringu.

„Potřeboval jsem klid. Potřeboval jsem s tebou mluvit o samotě,“ zamumlal svým chraplavým hlasem, z čehož mi vyskákala husí kůže po celém těle. Vybavily se mi Liamovi slova, které mi řekl, když jsme se poprvé setkali. ‚…. prý několikrát znásilnil nějaké holky a bral drogy. Bůh ví, jestli s tím nepřestal.‘  Přepadla mě panika. Instinktivně jsem se od něj odtáhla do nejvzdálenějšího rohu místnosti, jakoby mi to v něčem mělo pomoct a ochránit od něj. Co se mnou hodlá asi udělat? Zdroguje mě? Znásilní mě a bůh ví co ještě?

„Ty se mě bojíš?“ zeptal se mě.

„N-ne,“ zakoktala jsem a pohled ještě více zabořila do podlahy. Lhala jsem , samozřejmě. Jenže ne moc dobře, protože tohle ‚lhaní‘ by poznal i hluchý; už jen z pouhého pohledu na mé zkroucené tělo.

„Lio, vždyť ty nemáš proč se mě bát,“ řekl téměř zoufalým tónem v hlase, ale stále tam byl ten jeho tvrdý, chraplavý a neústupný hlas.

Němě jsem se na něj jen na vteřinu podívala, pak jsem svůj pohled přemístila zpět na podlahu.

„Opravdu nevím, co všechno ti o mně Payne navykládal, ale to, co ti řekl, není pravda. Nikdo. Opravdu nikdo a ani Zayn, Niall, nebo Louis o mně neví zdaleka vše. Proto ti říkám, že jestli ti o mně něco někdo řekl, jsou to jenom vymyšlené pomluvy, které se vykládají. Věř mi, nikdy bych ti neublížil.“

„Opravdu si myslíš, že ti mám věřit? Tobě?“ sebrala jsem všechnu svou odvahu a pohlédla mu do očí.

„Budeš muset,“ pronesl tiše a zamyšleně. „A pokud ne, budu tě muset sám přesvědčit,“ pohlédl na mě a trochu se přiblížil.

Zůstala jsem zírat na jeho blížící se postavu. Zastavil těsně přede mnou. Naše těla se o sebe navzájem dotýkala.

„Slibuju ti, že ti nikdy nijak neublížím,“ pošeptal mi do ucha. S nepatrným úsměvem mi spravil spadený pramen, který zastrčil za ucho. Natiskl se ke mně ještě blíž a svými velkými dlaněmi, jel po celé délce mých rukou. Zastavil se u klíčních kosti, které jemně stiskl. Pak se ke mně naklonil a letmě mě políbil na ústa. Celou dobu jsem měla zavřené oči, a když jsem je otevřela, spatřila jsem jen Harryho záda, která se ode mě vzdalovala. Sjela jsem podél zdi dolů, do dřepu a tiše si povzdechla. Proč to udělal?

A proč jsem se nijak nebránila?

 Sakra!

 Nejhorší na tom je, že se mi to i docela líbilo…

---

Slabší a kratší díl :):( Moc se toho nestalo, tedy až na ten konec:D... Hlavně nedělejte nějaká ukvapená rozhodnutí, protože absolutně ještě nejsem rozhodnutá s kým nakonec bude:D... Další díl doufám co nejdřív, takže zatím jen toto. :) Doufám, že se to líbilo a všem děkuji za komentáře a hodnocení:)