Pondělí. To byl ten den, když jsem večer při učení do svého sešitu literatury napsal tvé jméno, aniž bych si to uvědomil. Když jsem ho uviděl, nevěřil jsem svým očím.
Byl to krásný začátek dne. Slunce svítilo a příjemně hřálo na pokožce.
Tvá jemně vypadající kůže bývala neskutečně bledá. Její barva by se dala takřka přirovnat k mléčně bílé. Nikdy jsem nečekal, že tak bledou pokožku na člověku uvidím, tedy, až do toho dne, kdy jsem tě poznal.
Přesně tak. Byloto to osudné pondělí.
Ležel jsem ve studené trávě a odpočíval na louce nedaleko od domova. Odpočíval jsem ode všeho, co mě v té době tak tížilo.
Rodina, kterou jsem neměl.
Přátelé, kteří byli jen v mé hlavě plné fantazie a neuskutečnitelných přání.
A života, kterýjsem nechtěl.
Neslyšel jsem, že by šel někdo kolem. Neslyšel jsem ani to, že jsi přišla až nebezpečně blízko a zastavila ses jen malinký kousek ode mne. Zastínila jsi mi pohled na to krásné slunce, které mě pálilo na obličeji.
Byl jsem naštvaný. Vzala jsi mi to jediné, co mě za celý dnešní den alespoň malinko potěšilo a uklidnilo. Ale jsem rád, že jsi to udělala. Zahlédl jsem totiž tu nejkrásnější bytost na celém širém světě - Tebe.
Zářivější a jasnější slunce, než to na obloze.
„Nech mě osamotě."
Řekl jsem dřív, než jsem si vlastně uvědomil, co vypouštím z pusy.
Ale ty ne. Byla jsi až příšerně tvrdohlavá. Na první pohled jsi vypadala jako někdo, kdo má velice sebevědomý charakter. Sedla sis ke mně a začala jsi povídat. A povídat a povídat. A mně to vlastně ani nevadilo. Proč by taky mělo? Přidal jsem se moc rád. Lidský kontakt mi chyběl. A to dost.
Ach ano. Bylo to překrásné pondělí.
ČTEŠ
DEN PO DNI // Day by day
Short StoryZa jeden pouhý týden se mi zbořil svět před očima. Vzpomínky, které mi ničí srdce jakmile na ně jen pomyslím... Teď ti řeknu příběh z mého pohledu, který ses nikdy nedozvěděla. Jen dávej pozor. Poslechni si, jak moc jsem tě miloval a ty jsi raději...
