DEN PO DNI // Day by day

🌗S O B O T A🌓

Sobota. To byl den, který jsem doteď nepochopil. Bylo to pro mě, jako bodnutí do hrudi bez toho, aby mě někdo doopravdy propíchl.
Byl jsem zmatený a chtěl jsem vědět, co se to děje. Ta bolest a tlak, který jsem cítil, byl k nevydržení.

Neozývala ses mi. Neodpovídala na mé zprávy. A večer, když jsem se rozhodl, že půjdu k tobě domů, a že s tebou strávím další čas, napsala jsi mi.
Konečně.

„Sejdeme se večer na náměstí."

Ulevilo se mi.
Došel jsem na místo, na kterém jsme se domluvili ještě před stanoveným časem. Bylo přesně na čas a ty ses vynořila ze tmy postranní uličky. Vypadalo to opravdu úžasně. Udělalo to na mě dojem. Vidět světlo vycházet ze tmy.
Ach ano. Dalo by se říct, že jsi byla mé světlo. Můj kousíček naděje v propasti zoufalství a nicoty.

Pamatuješ si, co jsi jako první udělala? Nah. Jistě že ne.
Objala jsi mě.

Nechápal jsem, o co jde. Byla jsi promrzlá a klepala ses. Bohužel, ne od zimy, ale od strachu. Bylo to od tebe tak hřejivé a lidské. A přitom jsi nikdy nic takového udělat rozhodně nechtěla. Nebo snad ano?

Ale tohle jsi byla přece opravdu ty.
Tvé čokoládové oči překypovaly emocemi. Ta úžasná jiskřička v očích ti opravdu slušela. A víš, co jsem v nich viděl? Ve tvých překrásných čokoládových očích?

Zoufalství.

Stačil jeden jediný pohled, abych poznal, co je to za pocit.
Moc dobře jsem ho totiž znal.
Objal jsem tě znovu. A neměl v plánu tě pustit. Ale ty ses mi musela vysmeknout ze sevření s těmi špatnými slovy, z kterých mě píchlo u srdce.

„Nezvládám to."