DEN PO DNI // Day by day

🌔S T Ř E D A🌖

Středa byl den, kdy jsem nás oba zavřel do školního kumbálu. Musel jsem si totiž objasnit pár věcí, kterým jsem maličko nerozuměl.

Než tohle všechno začalo, tohle podivuhodné přátelství, pokud se to tak dá tedy nazvat, ten vztah, který mezi sebou máme, tak jsem ještě ani netušil, že jsme spolu na stejné škole. Nikdy jsem si tě totiž nevšiml.

Nevím, zda jsem byl ten neviditelný já a nebo ty. Spíš bych vsázel na to, že jsme oba dva byli duchové, zatouláni jen ve svých černých zkažených myšlenkách, kteří bloudí školními chodbami, potichu a nenápadně.

I když ses vzpírala, nadávala mi a svýma malýma pěstičkama jsi mě bouchala do hrudi, nedal jsem se, prvotně jsem šel za tím, co jsem chtěl a co byla moje hlavní priorita - Ty.

Ve škole jsem slyšel, že se o tobě nemluví moc hezky.
Chtěl jsem vědět, jestli je to pravda. Těm lidem jsem sice nikdy nevěřil ani sebemenší slovíčko, které se ke mně doneslo, ale musel jsem si být jistý, však?
Nebyla jsi oblíbená, stejně tak jako já. Měli na tebe spadeno, stejně tak na mě.
Ale ty ses vždy nechala, proč? Vždyť jsi byla tak silná a měla jsi to, co ostatní ne - čistou duši. Delikátní.

Tvá duše je krásná stejně tak, jako ty.

Neoblíbil jsem si totiž jen pohled na tebe samotnou, ale na tvoji duši také. Ten dotek, to kolosální vzplanutí mého vnitřku po tom, cos mi dovolila tvoji duši obalit mými dlaněmi. Proč to ostatní nevidí, když já jsem to viděl hned?

Proč to nevidíš ty?
Tu krásu.