DEN PO DNI // Day by day

🌓Ú T E R Ý🌗

Úterý. To byl den, když jsem si myslel, že už tě po včerejším nádherném dnu neuvidím.

Sice jsi mi včera při naší chvíli, kterou jsme strávili společně, prozradila své jméno a spousty svých tajemství, stejně tak, jako já tobě, avšak netušil jsem, že k sobě máme tak blízko.
Doslova.

Bydlela jsi totiž jen pár ulic ode mě.

Ten den jsem tě potkal. Přesně tak. Bylo to hned to úterý, když jsem si myslel pravý opak. Myslel jsem si totiž, že jsme se viděli sice poprvé, ale pro mé štěstí naposled. To, že jsem tě potkal na zastávce v dešti, oba bez kapuce či deštníku a oba s cigaretou v ruce, pro mě znamenalo mnohé.

A poskočilo mi srdce, jakmile jsi na mě obrátila svůj, sice poněkud chladný pohled, ovšem stále v něm byl kousek té něhy, kterou jsem viděli včera.

Byla jsi překrásná.

Ta bělostná pleť, po které se lily kapičky deště a malé pramínky tvých oříškových vlasů, které byly slepené od deště, ti padaly do očí a lepily se na tvé čelo, které se svraštilo, jakmile sis uvědomila, kdo jsem.
Ty čokoládové, ale prázdné oči bez špetky zájmu či emocí. Plné bledě růžové rty, které právě svíraly cigaretu.

Bylo to fascinující. Ne, počkat, to ty jsi byla fascinující.
Sledoval jsem tě. To jak tvé rty obepínají filtr od cigarety a i tvé načervenalé tváře, které se stáhly, jakmile jsi začala nasávat kouř. Zavřela jsi ty krásné oči, jakmile se kouř z tvých rtů začal linout ven.

Ale pak najednou, rozešla ses ke mně.

„Nedělej to. Nekuř."

Řekla jsi a zahodila cigaretu do kaluže, která se uhasila za doprovodu tichého zasyčení. Nastoupila jsi do autobusu, který právě přijel a odjela jím.