Amatérská poezie

~ Část bez názvu ~

Propadáš se.

Chceš křičet, řvát, nadávat, ale nic z toho neuděláš.

Jen tam někde v duchu pláčeš.

Pláčeš nad tím, jak je život nefér.

Pláčeš nad lidmi, jak lehce dokáží ranit tvé city.

Pláčeš nad tím, jak moc dokáží slova bolet.

Nedokážeš to ze sebe setřást.

Bolí to.

Tak moc chceš už navždy zůstat v bezpečí svého domova.

Ale mají přijít další dny.

A to bolí.

Tak hrozně moc.

Vědomí, že v tom bezpečí navždy nezůstaneš, bolí.

Vědomí, že ti život zase ublíží, bolí.

Nezvládáš to.

Pláčeš.

Znovu.

A přec se sebereš, otřeš si slzy a vydáš se do toho nebezpečí.

A jdeš.

Vstříc bolestem.

A jdeš.

S vědomím, že ti zase ublíží.

Ale jdeš,

protože ti nic jiného nezbývá.