Vánek..

Pravda

 Pohled Bianky-

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem tě poprvé spatřil.

Je to jeden z těch okamžiků, které si pamatuješ až do smrti.

Bylo napsané na lístku, který na mě opět vypadl ze skříňky. Je to úžasné ani ve snu by mě nenapadlo že bych kdy mohla mít někdy tajného ctitele. Bylo to opravdu milé a nevšední.

Seděla jsem v knihovně úplně sama. Pod mým svetrem mě pálila zarudlá kůže. Rány, které se nehojili. A bolest, která stále stoupala.

Thomas můj otec po mě ráno hodil skleněnou vázu která se o zeď roztříštila a střepy se zabodli do mé paže. S brekem jsem tedy už kolem šesté ráno vypadla z domu. Když jsem se konečně vzdálila vytáhla jsem si ze své ruky skleněné střípky krásné vázy, kterou jsem před pár lety věnovala mé matce. Byla jsem s Leem domluvená že mě dnes doprovodí do školy, ale vzhledem k tomu že jsem ráno odešla tak brzy tak jsem si šla sednout do školní knihovny. Podzim sice miluji ale už začínala být zima a já jsem vyběhla jen ve volném svetříku, tudíž park nepřipadal v úvahu. Leovi jsem napsala zprávu, že jdu po škole pomáhat do domova důchodců tak jestli by se nechtěl připojit. Souhlasil a já měla o jednu starost méně.

O půl osmé jsem opustila knihovnu a zamířila si to do učebny. Čekali mě ilustrace. Milovala jsem ten předmět, mohla jsem si tam kreslit a dostávat tak dobré známky zadarmo. Taky na tu hodinu chodil Leo i když on byl totální antimalíř! Byla to srandu pozorovat ty jeho výtvory. Už jsem se s Leem chvilku neviděla tak jsem mu dnes držela místo vedle sebe. Když přišel hned mi zvedl náladu.

,,Jsi normální?" zeptal se mě a snažil se tvářit naštvaně ale zároveň mu cukali koutky. Nedokázal se na mě zlobit.

,,Co jsem provedla tentokrát?"

,,V kolik ty proboha vstáváš?!!"Zeptal se a do obličeje mi svítil telefon na kterém byla zpráva ode mne a ukazoval na čas.

,,Ale copak? Snad jsem tě nevzbudila ty OSPALČE" Uchychtla jsem se a on to nevydržel a taky se začal smát.

Měli jsme nakreslit kočku, a to co stvořil Leo byl spíš nějaký Dinosaurus se svalovou distrofií.

,,Opravdu nevím proč chodíš na tenhle předmět" musela jsem se smát.

,,Takže.. Co budeme dělat v tom domově důchodců?"

,,Chodím tam vést výtvarný kroužek, dnes je v plánu keramika."

,,Takže nic pro mě „ pronesl a oba jsme vybouchli smíchy.

Častokrát mě napadlo že by právě ON mohl nechávat vzkazy v mé skříňce. Ale nebyla jsem si jistá. Leo byl jiný než ostatní kluci. Byl zvláštní. A právě to mě na něm asi nejvíce přitahovalo. V hloubi duše jsem si přála, aby to byl právě ON.

Po škole jsme vyrazili směrem k domovu důchodců. Když jsme tam přišly všichni měli skvělou náladu. A paní Ebotowá si hned myslela že jsme pár. Byla to milá postarší paní. Něco jako má babička. Rozzářil se jí úsměv hned jak nás zahlédla. Popadla chodítko a zamířila si to přímo k nám. Což bylo trochu k smíchu.

,,Dítě, celý den se třesu až konečně dorazíš a co to máš s sebou za fešáka?"

,,Paní Ebotowá to je Leo" Byl překvapený ale zdálo se že mile. Podal jí ruku a přesunuli jsme se do dílny.

Kolem stolu sedělo 8 starých lidí. Jejich obličeje byli plné vrásek a únavy. Muži i ženy. Otcové a matky. Babičky a dědové. Znala jsem jejich vnoučata, a dokonce i jejich mládí. Byla s nimi opravdu zábava.