Skater Boy [CZ]

18. kapitola

Isabella

„Vaše dcera má 25 neomluvených hodin," oznámil ředitel mé matce, která před pěti minutami nakráčela do kanceláře. Možná to bude znít divně, ale i potom, co ředitel zavolal mé matce, jsem doufala, že se nade mnou smiluje a nic jí neřekne. Nestalo se tak.

Dívala jsem se na své ruce, které nehybně ležely v mém klíně. Neodvažovala jsem se navázat oční kontakt s matkou nebo ředitelem.

„Podle pravidel školního řádu ji musíme vyloučit," řekl. Tyhle slova ve mně vyvolaly nervozitu a strach.

Po dlouhém mlčení a vstřebávání, co se právě matka dozvěděla, konečně promluvila, „Isabello, počkej na mě venku." Poslušně jsem přikývla a vstala. S tichým 'na shledanou' jsem opustila kancelář.

Posadila jsem se na dřevěnou lavičku, která se nacházela vedle dveří do ředitelovy kanceláře. Nervózně jsem začala poklepávat nohou. Nemůžou mě vyloučit. Nemůžou. Co by se mnou bylo? Přijali by mě na státní střední? Odpustila by mi to matka někdy? Vzali by mě na právnickou školu do Birminghamu? Všechny tyhle otázky mi létaly hlavou. Nemohla jsem zastavit pochod mých myšlenek.

Bála jsem se. Bála jsem se toho, co se stane. Bála jsem se toho, jak bude reagovat matka. Neměla jsem chodit za školu. Byla to chyba, které lituju. Všechno to bylo kvůli Chrisovi – nesvádím to na něj, myslím to v dobrém – kdybych s ním nechodila ven, nestali by se z nás tak dobří přátelé. Kdybych měla stroj času, nevzala bych to zpátky. Vlastně bych to všechno zopakovala.

Matka vyšla z kanceláře. Z její tváře se nedalo vyčíst, jestli byla rozzlobená, i když to bylo v téhle situaci jasné.

„Pojď!" zavelela a kráčela chodbou k východu. Vstala jsem z lavičky a následovala ji až k autu. Nastoupila jsem a připoutala se pásem. Matka i po vyjetí na silnici nic neříkala. Bála jsem se zeptat.

Po pěti minutách ticha jsem se konečně odhodlala promluvit, „vy-vyhodili mě?" Stále jsem hleděla na má kolena.

„Ne," odpověděla jednoduše, „ředitel byl tak vstřícný, že je ti ochotný dát druhou šanci. Ale ještě jednou půjdeš za školu, budeš vyloučena." Spadl mi kámen ze srdce. Myslím, že i v Číně mohli slyšet to obrovské zadunění.

„Jsi... jsi naštvaná?" Po vyslovení téhle otázky jsem pochopila, že jsem měla raději mlčet a neptat se. Mohla jsem vidět, jak matka stiskla volant.

„Co myslíš?!" položila mi řečnickou otázku. Podle tónu hlasu jsem poznala, že je víc než naštvaná. „Jak tě sakra napadlo chodit za školu?! Copak vůbec nepřemýšlíš?! A kam jsi vůbec chodila?" Neplánovala jsem jí říct pravdu.

„Promiň," sklopila jsem zrak, „nevěděla jsem, že mě můžou vyloučit." To byla pravda. Neměla jsem tušení, že by to mohlo zajít takhle daleko. Vlastně jsem ani nepředpokládala, že si někdo všimne, že chybím. Jsem taková ta šedá myška třídy, které si nikdo nevšímá... ani učitelé.

„Na dva týdny máš domácí vězení. A teď mi sakra odpověz, kam jsi chodila?!" zeptala se přísně.

Chovej se normálně. Tvař se normálně. Mluv normálně.

Zhluboka jsem se nadechla. V hlavě jsem si rychle vymyslela výmluvu – taky podle toho vypadala. „Jen jsem... se poflakovala kolem."

Viděla jsem, jak zakroutila hlavou, „poflakovala kolem?!" zopakovala po mně, ale naštvaným hlasem. „Proč?!"

„Já-já nevím," odpověděla jsem.

„Varuju tě. Ještě jednou a-" nenechala jsem ji domluvit. Nechtěla jsem slyšet její výhrůžky, proto jsem jí raději skočila do řeči.

„Už to víckrát neudělám," odmlčela jsem se, „slibuju."

Když jsme dojely domů, zavřela jsem se v pokoji. Zatáhnula jsem závěsy, protože sluneční paprsky mi při každém pohybu svítily do očí. Sedla jsem si na židli ke stolu. Z kapsy jsem vytáhla mobil a položila ho vedle mě. Doufala jsem v to, že mi Chris napíše.

Poklepávala jsem prsty po dřevěném stole, na kterém byly různé nákresy a slova. Nevím, kdy jsem je psala a ani nevím za jaké situace.

Víra. Přejela jsem po vyrytém nápisu.

Důvěra. Bolest. Sliby. Statečnost. Lži. Nepřejícnost. Smutek. Radost.

U každého nápisu jsem se zamyslela a snažila se vzpomenout na důvod, proč jsem ho tam vyryla. Nemohla jsem si vzpomenout. Asi to bylo příliš dávno, aby si to můj mozek pamatoval, nebo jsem na to prostě chtěla zapomenout.

Šáhla jsem po propisce, která ležela na pravé straně stolu. K všem těmhle slovům jsem začala vyrývat další.

Láska. To bylo to, co tam scházelo. Slovo, které pro mě teď má určitý význam.

Zavibroval mi mobil a rozzářila se obrazovka. Na displeji se objevilo jméno 'Chris'. Doufání se vyplatilo. Otevřela jsem zprávu, kterou mi poslal a přečetla si ji.

Chris: Nechceš jít ven?

Hned jsem mu odpověděla. Promiň, nemůžu.

Nenapsala jsem důvod, proč nemůžu. Strašně jsem chtěla utéct z domu a jí za ním, ale nemohla jsem. Další zpráva už mi od něj nepřišla.

Chris

Po Izziném odmítnutí jsem napsal Joeovi. Nepřekvapilo mě, že souhlasil. Převlekl jsem se do šedého trička, přes které jsem přehodil černou mikinu. Musel jsem zakrýt škrábance na ruce, které mi dnes způsobil otec. Do kapsy jsem si strčil mobil a vyšel z pokoje. Neuráčil jsem se jít potichu. Už mě dnes jednou zmlátil, pochybuju, že to udělá znovu. Pravděpodobně usnul po dalším pivu, které vypil.

Zavřel jsem za sebou vchodové dveře a zamířil si to rovnou na domluvené místo: do skateparku. Joe mi oznámil, že už na mě čeká, což bylo dost pravděpodobné, protože ve skateparku tráví jeho veškerý čas. Domů chodí jen zřídka. Dny tráví ve skateparku a noci u holek, které si vyhlídne ve Stars.

Vešel jsem dovnitř bránou a hned spatřil Joea, který měl v puse zapálenou cigaretu. Potahoval a vyfukoval kouř, který ve vzduchu mizel.

„Čau," pozdravil jsem ho a sedl si vedle něj na lavičku. Kývl hlavou na pozdrav a dál se věnoval jeho rozkouřené cigaretě. Nejlepší věc na tomhle přátelství, jestli tenhle vztah mezi námi můžu takhle nazývat, je, že se nestaráme o osobní věci v našich životech. Já se ho neptám, proč netráví trochu času doma a on se mě neptá, proč chodím s modřinami po těle a škrábanci na tváři.

„Co Amy?" zeptal se s úšklebkem na tváři a nohou uhasil cigaretu. Po položení téhle otázky jsem si tiše vzdechl.

Pokrčil jsem rameny, „nic." Nevěděl jsem, co mu na tu otázku odpovědět. Chtěl slyšet, co se mezi námi stalo? Nebo jestli mezi námi něco je?

„Nic?" zopakoval, „tu noc se nic nestalo?"

„Spali jsme spolu," přiznal jsem. Joe se široce usmál. Jeho reakce byla divná.

„Můžeš mi poděkovat," řekl a já na něj vykulil oči. On chtěl poděkovat? Tohle musel být vtip.

„Za co?! Byla to chyba, kterou už nikdy nechci zopakovat. Lituju toho."

Joe vyprskl smíchem. Nejspíš si myslel, že si z něj dělám srandu, ale já to myslel smrtelně vážně.

„To nemyslíš vážně," přestal se smát.

„Myslím," řekl jsem s vážnou tváří.

„Ježiši," řekl Joe a zakroutil hlavou, „já tě nepoznávám, Chrisi." Jeden z nás potřeboval dospět.