Skater Boy [CZ]

35. kapitola

VAROVÁNÍ! Tahle část je tak trošku 13+ :D. Nebráním vám v přečtení, stejně mě nikdo neposlechne :D. Užijte si to.

Isabella

„Takže ty mi říkáš, že to nic nebylo?!" Ruce jsem si založila v bok a nechápavě na něj hleděla. „To nic ti taky způsobilo škrábanec na tvém líci?!"

Rukou si prohrábl vlasy a zhluboka se nadechl, „nestalo se nic, kvůli čemu by ses musela strachovat."

Vykulila jsem oči, „takže je kompletně fajn, když tě rodič zmlátí?! Tohle je to, co mi chceš říct?" Cítila jsem, jak mé tváře rudnou vztekem. Připadala jsem si jako voda, která kvůli ohni pod sebou, začíná pomalu vřít. A když začnu vřít já, není to zrovna moment, který byste chtěli zažít.

„Nezmlátil mě," zamumlal s povzdechem. Lhal mi. Tím jsem si byla jistá. Chtěla jsem na něj křičet, chtěla jsem do něčeho kopnout jenom proto, jak se ke mně choval. Jakoby ke mně neměl žádnou důvěru. Jako bych pro něj nic neznamenala. Jako bychom se znali moc krátkou dobu na to, aby se mi mohl svěřit.

„Proč mi lžeš?" zašeptala jsem zraněně, „proč mi neustále lžeš?" Předtím než Chris přišel, snažila jsem se sama sebe přesvědčit, abych se ho na nic neptala. Věřila jsem v to, že mi to řekne sám. Ale jakmile jsem otevřela dveře a spatřila šrám na jeho líci, musela jsem na něj vybalit všechny mé otázky. A po tom, co mi na každou odpověděl lží, mi došlo, že mi to sám neřekne. Neřekne mi to, dokud na něj nezačnu tlačit a vyptávat se.

Viděla jsem, jak se jeho ruka natáhla. Chtěl se mě dotknout. Zklidnit mě. Uhnula jsem ještě předtím, než se mě stačil dotknout. Zoufale zavřel oči, které po pár sekundách znovu otevřel. Bylo v nich něco jiného než předtím. Žádná chladnokrevnost a snažení se všechno vyřešit v klidu, ale zloba a rozhořčení. „Je to jen má věc, Izz!" Nečekala jsem, že se tak rozkřikne.

„Ne," zakroutila jsem hlavou, „není."

Dlaně zaťal v pěst, „ale ano, je!"

„Ježiši Kriste, Chrisi!" zakřičela jsem zoufale, „chodíme spolu! Uvědomuješ si to vůbec?!"

„A uvědomuješ si ty, že každý máme dovoleno mít své vlastní soukromí!" rozhodil rukama a vražedně na mě zíral.

„Je něco jiného, když tě v tom tvém soukromí někdo mlátí!" Nikdy bych neřekla, že se dokážu takhle naštvat. Nikdy bych sama o sobě neřekla, že dokážu být tak tvrdá. Nebyla to dobrá vlastnost. Vůbec to nebyla dobrá vlastnost a já chtěla, abych zmizela a já ji v sobě znovu nikdy neobjevila.

„A taky je něco jiného, když tě ve tvém soukromí někdo buzeruje! Ty mi o tvé matce taky nic neřekneš!" Fajn, vracel mi údery. To bylo pochopitelné.

„Dobře," vydechla jsem, „dnes jsem se jí postavila. Řekla jsem jí, co opravdu chci... dokážu ti o své rodině říct!"

„Já ti taky dokážu říct o své rodině," pokrčil rameny, „matka mi umřela před dvěma-" Nenechala jsem ho domluvit.

„Chci slyšet o tvém otci!" Byla jsem neodbytná. Dnes odtud neodejde, dokud mi všechno neřekne. „Bije tě?" zvedla jsem obočí.

Všimla jsem si, jak začal zhluboka dýchat. „Isabello!" přecenil mezi zuby. Isabello. Sakra. Takhle mi nikdy neřekl. Tohle bude víc špatné, než se zdá.

„Jen mi odpověz!" dožadovala jsem se odpovědi.

„Ano," odpověděl hlasem, jako by to pro něj nic neznamenalo, jako by mu to bylo naprosto ukradené, ale já jsem věděla, že nebylo. Poznala jsem, že trpí. „Bije mě." I když jsem věděla, že tohle bude ta odpověď, slyšet to z Chrisových úst se zdálo tak strašně zraňující. Nevěděla jsem, co říct, co udělat, jak se chovat.