Skater Boy [CZ]

26. kapitola

Isabella

„Chceš odvést do školy?" vyrušila mě matka z mého zamyšlení. Zvedla jsem zrak od misky plné cereálií, do kterých jsem rýpala lžičkou. Už jenom při pohledu na ně bylo vidět, jak jsou nasáklé mlékem. Nechystala jsem se je dojíst.

„Ne, ne," zakroutila jsem hlavou a podívala se na hodinky, které mi obepínaly zápěstí pravé ruky, „mám až na devět, takže mám kupu času." Samozřejmě, že jsem lhala. Do školy jsem se dnes opravdu nechystala. Musela jsem přiznat, že s každým lhaním se víc a víc posunuju na profesionální úroveň. Nejsem na to pyšná.

„Dobře," kývla hlavou a vstala od stolu. Hrnek, který měla ještě před chvílí naplněný kávou, položila vedle dřezu. Narovnala si černé sako, „nezapomeň na dnešní večeři u Curryových. Máme tam být v osm. Nemusím ti říkat, kdy máš být doma, protože tvé domácí vězení ještě neskončilo." Jo, zarach, který jsem víckrát porušila, než dodržela... málem jsem na něj zapomněla.

Večeři u Curryových mi ani nemusela připomínat, na něco takového nejde jen tak zapomenout. Divím se, že o nich nemívám noční můry.

„Hm... měj pěkný den v práci," popřála jsem jí.  Usmála se na mě. Viděla jsem, jak si v předsíni nazula černé boty na vysokém podpatku, naposled se na mě podívala a vchodovými dveřmi vyšla ven. Ještě jsem ani neslyšela motor auta a už jsem sypala nedojedené, mlékem nasáklé cereálie do koše, misku jsem pak hodila do dřezu – ne doslovně – a nazula si mé bílé, trošku špinavé conversky.

Ani jsem se nemusela dívat na hodiny, abych věděla, že jdu zase pozdě. Zpoždění je mé druhé jméno – nic s čím bych se měla chlubit.

Během cesty jsem si musela zapnout mikinu. Bylo chladno – typické pro Británii. Strčila jsem si ruce do kapes mikiny a s prázdným batohem, který se mi na zádech neustále pohupoval, jsem po chodníku kráčela směrem k náměstí. Batoh jsem si vzala jenom kvůli tomu, aby matka při mém návratu domů nepoznala, že jsem nebyla ve škole.

Vzpomněla jsem si na ředitele. Podle jeho slov stačí jednou jít za školu a jsem vyloučená. Myslím, že je až moc velký měkota na to, aby to udělal. Znám ho už roky a nikdy žádnou holku nevyhodil. A navíc bývala jsem premiantka, vždy jsem chodila na soutěže, na které mě poslali, věci jsem měla vždy v pořádku – ale to všechno je minulost.

Spatřila jsem Chrise opírajícího se o kamenné ohraničení fontány. Vlasy mu zakrývala kapuce černé mikiny. U nohou mu ležel batoh. Nikde kolem něj jsem neviděla skateboard. Pochybuju, že by se vlezl do toho batohu u něj, který navíc vypadal docela prázdný. Že by si ho nevzal? Zdálo se mi to divné. K Chrisovi skateboard neodlučitelně patřil. Je to jako hodiny a ručičky. Každé hodiny přece mají své ručičky ukazující čas.

Když mě uviděl, mávl na mě, zvedl batoh ze země a přehodil si ho přes rameno. Sundal si kapuci z hlavy a šel mi naproti.

„Ahoj," pozdravil mě a usmál se. Při každém jeho úsměvu jsem se vždy automaticky usmála taky – teď to nebylo jinak.

„Ahoj," řekla jsem trochu pisklavým hlasem. Odkašlala jsem si, „dnes nemáš skateboard?" ujistila jsem se. Souhlasně přikývl.

„Aha, myslela jsem, že když máme sraz místo školy, tak mi zase dáš nějaké lekce ježdění." Lhala bych, kdybych řekla, že zrovna na to jsem dnes měla náladu.

„Chtěla jsi?" začal zmatkovat, „můžu pro něj skočit, nebydlím daleko. Jen jsem myslel, že si jenom někam sedneme a popovídáme si, ale jestli chceš skatovat, můžu-"