Strange Magic - Element Vody

Part 10

Chvíli jsme kráčeli po cestě a já ještě v dáli slyšela, jak se mezi sebou baví. Šli jsme ještě další kus cesty a já šlápla na velký kámen. Naštěstí jsem nějak udržela rovnováhu a nespadla do louže.
Špinavá už jsem dost. Tini, mrcha jedna, se začala smát.

"Tini... máš nějakýho kluka?" zeptala jsem se po chvíli. Ptát se, jestli náhodou nemá enta mě přišlo vzhledem k situaci docela ošklivé a já jsem přeci hodná. Pak jsem znovu lehce zakopla. 'Blbá cesta.'
Přitom co jsem zakopla jsem ucítila, jak mě něco z mé brašny bodá do boku.
Naše rodinná dýka! Málem jsem na ni zapomněla.

Tini zesklovaťeli oči a na chvíli stuhnula, potom řekla "Ne, zatím nemám", chtěla jsem se ještě zeptat, jestli třeba opravdu nemá toho enta... opravdu nevím, proč mě to furt napadá.
Mě, takovou hodnou a milou duši.

"No a ty Syndro ?" zeptala se ona.
Sice mě dost kluků chtělo, ale já jsem nechtěla je. A nebo se mě matka nenápadně snažila někoho vnutit. "Taky ne... sice ano, jsem hezká, bohatá a tak dále, ale nenašla jsem toho pravého." Tini chápavě přikývla.

Sáhla jsem do brašny a zkontrolovala cestovní knihu, jestli někdo náhodou něco nenapsal.
Nikdo.

Takže buďto nemá nidko žádné problémy a nebo jsou až moc v háji. Nebo na mě s Tini prostě zapomněly.
Ale zapomenout na nás? To asi nejde. Takže to znamená, že prostě nikdo nemá žádný problém.
Knihu jsem vrátila do brašny a vytáhla rodinný nůž.

Vzpomněla jsem si na mou rodinu. Neměli mě rádi. Určitě se jim po mě nestýská. Ale po té dýce určitě ano.
Alespoň kvůli tomu si na mě občas vzpomenou.

Ta dýka má prý velmi silnou magickou moc, ale mě se zdála jako úplně normální dýka ozdobená zlatem, diamanty a dalšíma levnýma blbostma.

Když jsem ji ale vracela do brašny, tak jsem se říznula.

Teprve potom jsem pochopila její moc. Mé tělo začal vyplňovat chlad, jako kdysi, jenže nyní jsem ztratila kontrolu nad tělem. To šlo normálně dál vedle Tini. Já se jakoby propadala do temnoty, ale přitom jsem stále viděla co se děje s mým tělem. Nevím, jak to popsat, ale jako bych byla uvězněna ve vlastním těle. Pak se objevila nějaká žena. Celá v černém. Byla uvnitř mého těla. Dlouho jsem ji potlačovala, ale teď se dostala na povrch."Ahoj... dlouho jsme se neviděli."

Blížila se ke mě. Poté mi přiložila ukazováček na čelo a něco zašeptala. Já, i když jsem chtěla, jsem se nemohla chránit.
Odhadem to co zašeptala bylo kouzlo, protože poté všechno skončilo. Znovu jsem byla ve svém těle a mohla jsem ho ovládat.

"Je ti něco, Syndro?" zeptala se lehce znepokojeným tónem moje spolucestující. "Já... Jo jsem v pohodě." vydala jsem ze sebe nějak a snažila jsem se nezvracet.

Tini se na mě divně podívala, asi mi nevěřila. Ale nic neříkala, takže dobrý. Nepotřebuji aby tu ze mě dělala magora.
Děkuji jsem v pořadku... skoro.

Pak bylo chvíli ticho. Nevím, jak Tini, ale já přemýšlela. Přesněji nad tím, jak mi matka vyprávěla o tom, že naše rodinná dýka není obyčejná, ale kouzelná a že když s ní do někoho mrtvého bodnu, tak uvidím toho, kdo ho zabil, pokud byl zabit. Počkat... dává to smysl... jo... asi jo. Stále tu naštěstí existuje sebevražda.

Tini si tiše něco broukala a já si všimla, že louka se pomalu vytrácí a my se ocitáme v lese. 'Tak... asi budeme brzo na místě.' Chtěla jsem napsat ostatním, ale třeba jsme ještě dost daleko a tak jsem to nechtěla zakřiknout.

Prošla jsem kolem hromady větví a několika vyvrácených kmenů stromů. Dávala jsem pozor, abych nezakopla, jelikož na cestě bylo mnoho velkých větví a kamenů, jenže Tini pozor nedávala a slítla na zem. 'Gravitace pořád funguje.'

Podala jsem Tini pomocnou ruku a poté jsem jí pomohla vstát. "Díky... viděla jsi taky ten růžový ocas?" ukázala mezi stromy, ale nic jsem neviděla. 'Asi se zhulila houbičkama.' Snažila jsem se dělat, že vím, o čem mluví a tak jsem hnedka řekla "Jo, jasně že to vidím. A vidíš tu oranžovou žabu, co prdí duhu?" Podívala se na mě, jako by mě chtěla zabít, nebo jako by si myslela, že jsem pivo a ona nechce kocovinu.

Tini se ale asi dost naštvala, jelikož na mě začala extrémně rozzuřeně řvát: "To si jako myslíš, že jsem sjetá, nebo jako co!? Já si nevymýšlím, takže se tam teď vydáme, jasný?!"

Teď přemýšlím, jestli je Tini fakt tak extrémně mega zhulená, nebo je fakt v pohodě. Ale u Tini nikdy jeden neví, no ona ani Tini neví. "No tak jo ty růžovej ocase!" Tini asi nebyla spokojená s mou odpovědí a tak si neodpustila hloupoučkou odpověď, kterou zvládají děti, kterým je 5 let.

"Co?! Já nejsem žádný růžový ocas. A teď jdeme!" Jakmile to řekla, ucítila jsem přítomnost nějaké magie. Jen ještě nevím jaké. Tini vedla naši dobrodružnou výpravu za tajemným růžovým ocasem bez těla a já šla hned za ní, jelikož hádat se s ní, že živý ocas neexistuje je zbytečné.

Došli jsme na mýtinku, kde byl ten růžový ocas - jednorožec. Tini začala ječet a hulákat na celý les, jako kdyby ten jednorožec používal temnou magii, dostal se jí do myšlenek a začal jí dělat bordel v hlavě. Nicméně se obávám, že to bylo kvůli tomu, že se jí ten jednorožec líbil.
Blbej kůň s rohem. Nic víc. Kdyby to byl aspoň pegas...

Ale za jednorožcem, který byl pod útokem Tini a její lásky, bylo něco, co se mi líbilo víc. Slyšela jsem hukot vody. Vodopád!
Takže jsem skoro na místě!
"Tini, zdá se, že tu máš kamaráda a já už jsem skoro na místě. Takže tě opouštím, však ty to zvládneš." Šla jsem směrem k Tini. Pak jsem ji objala a ještě jsem zašeptala "Ty to zvládneš, setkáme se potom." Pak už jsem odešla směr vodopád a jezero, ale napřed jsem ještě zamávala.

***

Po dlouhé době další kapitola. Ale tady to nejde tak rychle, ale teď už by to mohlo být znovu trochu rychlejší.

Seph~