Proč nás?

Kapitola 3.

Přemýšlela jsem. Dlouho.
V tomhle domě jsem zůstat nemohla. Nejen proto, že na zahradě leželo dvacet mrtvých, ale hlavně mi tu všechno připomínalo rodiče.

Nic mě nenapadlo, tak jsem se šla projít po vesnici. Všude byla spoušť. V kamenné cestě byly vyjeté hluboké koleje, domy okolo jakoby byly poloprázdné, ale hlavně nikdo tu nebyl. Dokonce si myslím že kdybych v tu chvíli začala křičet o pomoc, tak nikdo nepřiběhne.

"Anio, Anio, Anio!!!"
Byl to Alex. Nikdy bych nevěřila že ho tak ráda uvidím.
"Ahoj"
Rozběhla jsem se k němu a objala ho. Začala jsem opět vzlykat, ale aspoň jsem nebyla sama.
Šli jsme k Alexovi domů. Cestou jsme neprohodili jediné slovo.

---

Alex byl můj kamarád. Nejen, že jsme bydleli ve stejné vesnici, ale také jsme rádi chodili na stejná místa.
Mám velmi ráda jednu takovou vyhlídku nad vesnicí, chodívala jsem si tam vyčistit hlavu a pást husy.
Právě tam jsme se s Alexem potkali.

---

Když jsme dorazili k domu jeho rodiny tak mě přivítala jeho sestra.

---

Kaja. Je milá, ale jelikož je jí jenom deset tak je někdy až otravná, avšak ji mám ráda.

---

"Kde máte rodiče?" zeptala jsem se i když bych si téměř dokázala odpovědět sama.

"Vůbec nevím, byli jsme se projít, ale asi budou někde poblíž."
Alex zřejmě vůbec nic nevěděl, říkal to s naprostým klidem.

"Musím ti něco říct." přičemž jsem mu naznačila že Kaja by to slyšet neměla.

"Kajo. My hned příjdem."
Vešli jsme do vedlejší místnosti.

Celou dobu jsem měla hlavu sklopenou k zemi, nedokázala bych v ten moment pohlédnout do jeho uplakaných očí, sama jsem brečela.

"Myslíš, že i můj táta?" smutně se na mě kouknul.

"Nevím" odpověděla jsem tak, abych mu dala ještě trochu naděje.

---

Vrátili jsme se ke Kaji. Podle mne poslouchala za dveřmi, byl na ni vidět smutek který se ještě zdvojnásobil když viděla naše uplakané oči.

My ale museli něco vymyslet. Něco, co by nás zachránilo. Věděli jsme totiž že už asi zůstaneme sami, že se o sebe musíme postarat a že už tu v žádném případě není bezpečno.

Ve vesnici nebylo bezpečno, v kraji nebylo bezpečno a ani v celém Polsku není bezpečno!

Proto jsme vymysleli "plán". Byl velmi prostý. Z krátka a dobře prchneme z Polska. (To že celý svět čelil válce jsme samozřejmě netušili ani v nejmenším).

Zbalili jsme si jen to nejdůležitější. Peníze které se objevily. Deky, plachty a oblečení. V poslední řadě i jídlo. Vzali jsme všechny konzervy, které jsme našli.
"Ty se budou nejvíc hodit." podotkla jsem.

Tak, cesta začíná...