Proč nás?

Kapitola 6.

...Chvíli jsem čekala, než se vojáci stáhnou z mého dohledu. Po chvíli nastala moje příležitost. Vyběhla jsem z lesa a namířila si to do stodoly, která se vyskytovala tam, kde jsme se rozprchli. Abychom unikli...

"No jo, ale kde je mám teď najít? Co když už jsou někde v bezpečí úplně mimo vesnici?"

---

Nevěděla jsem co dělat. Přemýšlela jsem, dlouho. Vzpomněla jsem si na tátu, ležícího na zemi. Co když teď takhle někde leží i Alex s Kajou? Při této představě mnou projela zima.

---

Ti dva utíkali opačně, než já. Na stranu kde je trafika. Přišla jsem k malé budce a opodál zahlédla Denní tisk ležící na zemi. To mi dalo jasnou stopu. Vydala jsem se proto směrem k novinám. Rovně už byl jen les. Začalo se stmívat. Všechny věci měl však Alex.

Němci už byli pryč a tak jsem mohla jít zpátky ke stodole. Nakoukla jsem dovnitř. Nejdřív opatrně, pak jistě. Vidno bylo akorát seno a tak jsem vešla dovnitř.
Na zemi byl složený žebřík, který jsem následně vzala a vylezla po něm nahoru do slámy. Bylo to měkké, pohodlné a ve slamníku bylo teplo. Jediné v co jsem doufala bylo, ať mě tam nikdo nenajde.
Ráno jsem se vzbudila za svítání. Zabalila si věci, vrátila žebřík na původní místo a vydala se hledat Kaju s Alexem.

Šla jsem na místo, kde jsem včera skončila. Noviny tam furt ležely. Městečko bylo úplně vyprázdněné. Nikde ani noha.

---

Vydala jsem se do lesa. Mé tělo se táhlo houštím. Pečlivě jsem procházela každý roh. Nikdo nikde.
Bylo okolo oběda a mě už pořádně kručelo v břiše. Od včerejšího poledne můj žaludek neviděl ani kousek jídla.

Šla jsem dál. Ani nevím kolik jsem ušla. Byla jsem tak vyčerpaná, že se mi motala hlava. Ještě chvíli jsem pochodovala, ale hlava se mi zatočila natolik že jsem omdlela.

---

"Anio, Anio!!! Prober se!"
Pak už jsem cítila mokrý pocit na tváři.

"No konečně ses probudila." Alex si neodpustil poznámky.

"Na napij se a tady máme něco k jídlu." Kaja mi podala lahev s vodou a kousek chleba.

"Děkuju, tohle už jsem vážně potřebovala."
Po malém občerstvení jsme opět vyrazili.

"Tak, a kam teď?" otázali se mne souhrozenci.

"Hmm, nad tím už jsem přemýšlela..."
Vytáhla jsem mapu a ukázala trasu zvědavým očím.

"...a došla jsem k tomuhle." dodala jsem.

"Jo, to se dá." podpořil můj návrh Alex.

"Zvládneš to sestřičko?" dodal.

"Joo." otráveně odpověděla Kaja.

"Měli bychom vyrazit." řekla jsem.
Naše zásoby jídla se tenčily. Peněz taky moc nebylo.

Nezbylo nám však nic jiného než doufat...