Alguien

Někdo 2

Život je plný nepředvídatelných událovstí. S životem je to složité. A právě proto nás s ním smiřuje to, že usínáme a doufáme, že zítřek bude lepší. Tentokrát nebyl. Stalo se něco co jsem si nepředstavovala ani v nejhorších nočních můrách. Něco, co jsem nechtěla, aby patřilo do mého života. Něco, u čeho je škoda to popisovat a zbytečně tak plýtvat slovy. Slovo. Úžasné poskládání písmen.
Písmena jsou jako já. Potřebuje jich být víc dohromady, aby tvořily něco hezkého. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak smutně se musí tvářit spojka a, když je pořád sama? Asi takhle se cítím já. Osamoceně. Chtěla jsem být s někým, ale s určitě s někým jiným, než je on.
A právě on objevil mé tajemství, mé kouzlo, moje všechno. Nic už neexistuje. Nic......
Proč? Jen jedno slovo proč? Teď tady sedím. Vědět, že mi změní život ten den, že on objeví moje tajemství, které jsem po celá léta pečlivě skrývala, že... Ne, opravdu jsem netušila, jak moc bude tenhle den pro mne osudový. Ale vlastně, radši, že jsem to nevěděla, jelikož by mě už nebavilo žít. Počkat! Proč vlastně ještě žiju? Proč? Jsem tu zamčená ve věži vysoké zhruba metrů a kolem věže je jen pustá nehostinná krajina. Jako v mém posledním výletě. Zasnila jsem se. Byla to nádhera. Proč byla? Třeba ještě bude. Ach ano, asi jsem moc optimistická. To však vysvětluje to, proč ještě žiju.
Žiju?
Ne.
Přežívám?
Ano.
Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď. Avšak, tak jednoduché, jak se zdá to není.
"Tak jak se má moje květinka?", zeptal ten známý úlisný hlas. Ani jsem se nenamáhala otočit k němu hlavu. Ignorovala jsem ho.
"Tak jak se má moje květinka?", zopakoval otázku, jako by si myslel, že jsem hluchá.
Něco nesrozumitelného jsem zabručela. Ani sama nevím, co to mělo být. Snad pozdrav, či odpověď, že nenám dobře.
Opatrně jsem se na něj otočila. On si toho všimla a kývl na souhlas.
"To budeš koukat, co jsem pro tebe připravil!"
"Ne!!!!!", křičela jsem v duchu. "Nechci nic vidět."
"Teď hezky puslušně se mnou půjdeš dolů.", jak to říkal, tak se ke mně přiblížil a až teď jsem si všimla, že v ruce drží provaz.
"A ne že květinka bude zlobit!" S těmito slovy mi provaz omotal kolem rukou, které skřížil za zády.
Poslušně jsem ho následovala. Sešli jsme až do sklepa. Když jsem spatřila místnost, kam mě vedl, hrůzou se mi podlomila kolena.

Byla to mučírna....

Už jsem pochopila, proč mě tady ta léta strpil......