Alguien

Někdo 1

"Jestliže však ano, pak tedy jen do oázy, do luxusního hotelu.", vzpomněla jsem si na svůj rozhovor s ním. Na jeho rozhodnutí a můj ústup. Proč vždy ustoupím? Protože jsem k tomu byla vychovaná, protože musím.
Nikdo jiný. Kéž by to byl pravda. Kéž bych byla jen já sama, ale to se nikdy nesplní - nemůže. Pro mě tahle událost neexistuje. Jsem jak rybka v akváriu. Na první pohled se to zdá dobré, ba i vynikající. Za moment jí tady začne být těsno, a chce ven. Ale nemůže. Nezná okolní svět. V podstatě by to byla sebevražda. Ne, to ne. Já chci žít. Akorát jiným životem.
Životem, který si vymyslím.
Životem, který nejde žít.
Životem, který se odehrává v mé mysli.
   Kam pak pojedu dnes? Do Paříže, Londýna, Miami? Ne, je to moc turistické. Dnes pojedu někam do přírody. Niagarské vodopády? V žádném případě. Poušť? To je ono! Dneska to bude výlet na poušť.
   Přede mnou se leskne hladina oázy, čisté a úchvatné. Okolo rostou stromy. Zdá se, že ji vězní - nebo chrání? Myslete si každy co chcete, mně je to jedno. Oáza je hezká, ale pro mě to není. Chci bloudit nekonečným pískem. Vydávám se na cestu. Sem tam se dá zahlédnout pár stromů, jak spolu tiše hovoří. Ty také opouštím. Stávají se mi minuslostí. Pokračuji dál na severozápad. Podle oblohy soudím, že může být něco okolo třetí nebo čtvrté hodiny odpoledne.
   Moc se těším na noc. Až se ochladí a začnou vylézat roztomilí tvorové. Už to tu nebude nehostinná krajina jako teď. Nebojím se štírů, hadů ani velkého rozdílu teplot. Nebojím se, že už nespatřím obrovské vlny písku. Nebojím se ničeho. Nemám proč se bát. Nemůžu tady zemřít, tady ne.
Tohle je můj svět.
Moje cesty.
Moje výpravy.
Nic není jeho.
A já, já nic nikomu nikdy nehodlám říci.

Nepřemýšlejme na špatnými věcmi.
Dejme si jiné téma.
"Kam pojedeme přístě?", ozval se za mnou hluboký zvučný hlas.

Ahoj.
Tak jsem tu s novým příběhem. Doufám, že se Vám bude líbit. Je to vlastně předělaná slohovka ze školy.....