Dívka pod hvězdami

1.Úvod

Jmenuji se Anabel je mi 15 let.
Všichni lidi si mysleli, že budoucnost bude skvělá a chytrá, ale začala válka a tím se vše zničilo. Po válce se lidi vyvraždili až na pár lidí a to je náš kmen. Založili nás a my jsme se naučili přežít v přírodě.
Kromě našeho kmene už nikdo není teda aspoň to tvrdí babička. Já mam jiný názor vždy když se koukám na hvězdy myslím, že tu je i jiný kmen...„Anabel pojď spát" to je má máma i ta souhlasí s babičkou teda vlastně celý kmen nikdo mi nevěří.
Učí nás lukostřelbu, bojovat a jiné věci příroda je nevispitatelná. Já a umím nejlíp lukostřelbu kamarádka Lili zas boj.
Někteří lidé od nás nesnáší zabíjení zvířat, ale od té doby co umřel jeden člověk na otrávení kytkou tak už jí zvířata radši všichni.
Zrovna jdu spát, ale nejradši bych zůstala. Kousek nad naším kmenem je osamocený strom ráda u něj sedím a koukám na hvězdy. Je od tam vydět všechna souhvězdí a všechny lesy, někdy mam pocit, že vidím kouř.
Jakmile to někomu řeknu i hned mi to vyvrátí třeba: " ty se pořád díváš a tak máš mžitky před očima" a podobné hlouposti.
„ty jsi zas vyhlížela hvězdy?? Vždyť víš, že kdyby tam něco bylo už by jsme to zjistili" máma mi tohle říká neustále „vím ale pořád je krásný výhled na hvězdy"opáčila jsem „ běž spát zítra máš lukostřelbu "
S mámou spím ve stanu i s babi. S rodinou spíme dokud se nevdáme a pak spíme s dětmi a když nám umře partner/ka tak zas s rodinou.
Proto u nás spí Babička její manžel už zemřel. Vlastně i mámy, nebo spíš můj otec.
„dobrou noc" řekla jsem „tobě taky" řekla mi máma a já šla do stanu.
Každou noc než jsem šla spát jsem přemýšlela jestli je tam někdo a jestli ne.